Byli jsme velmi netrpěliví. Všichni jsme pociťovali takové to šimrání v břiše, jako když jste velmi, ale velmi nervózní. Byli jsme plni nadšení a nervozity zároveň a po všech těch dnech, které jsme prožili na naší cestě se naše nervozita, ale i to nadšení stupňovali. Nemluvili jsme spolu, jen tiše seděli vedle sebe a nechali se unášet svými pocity. Každý z nás to zřejmě prožíval trošku jinak, ovšem řekl bych, že mé pocity byly daleko intenzivnější, než u Michaela, Boba a George. Měl jsem k tomu zvláštní důvod, který jsem uvědomil až nyní. Seděli jsme totiž ve vlaku, který mířil do Prahy, do cíle naší výpravy.

Jak jsem již zmínil na začátku příběhu, narodil jsem se v Československu a velkou část svojeho života jsem zde taky prožil. Když jsme nyní s klukama překročili hranice, moc jsem to nevnímal, neboť jsme měli spoustu jiných starostí. Jakmile jsme se ale usadili do vlaku a já měl dostatek času vnímat své okolí, číst české nápisy, moji mysl zaplnila hromada vzpomínek. Na dětství, na kamarády, na naše stěhování do Anglie, na přepad naší vsi v Anglii i na to, že už své rodiče nikdy neuvidím. Do očí se mi draly slzy a já se snažil jim to nedovolit, no nedokázal jsem to. Prudce jsem vstal a utekl na záchod, kde jsem se musel vybrečet.

Do Prahy jsme dorazili něco po desáté hodině dopolední. Bylo krásné, sluneční dopoledne. Nádraží se hemžilo tolika lidma, že jsme to všechno nestíhali sledovat. Nikdo z nás nebyl v tak velkém městě a vše, co jsme viděli, nás fascinovalo natolik, že jsme více, než hodinu chodili po nádraží a sledovali okolní hluk. "Pojďme už do té ulice... Jakže se jmenovala?" zeptal se Michael. Bob vytáhl z kapsy papírek a opatrně ho rozbalil. Měl na nměněm napsanou adresu, kam máme dojít. "Přečti to Ty, Karle. Já se to nikdy nenaučím vyslovit.", zvesela hlesl Bob a všichni jsme se zasmáli tomu, jak jsem se kluky snažil naučit "ř", no vůbec nim to nešlo. "ŘŘŘŘíční 11" řekl jsme a užíval si při tom vyslovování toho písmene, které nikdo jiný neuměl. "Je to na Malé straně", dodal jsem. V místním stánku jsme si koupili mapu a pohlednici, kterou jsme ihned odeslali BPmu.

"Ahoj BP, Právě jsme dorazili do Prahy a míříme na Malou stranu. Naše cesta je téměř u konce. Karel, Bob, Michael a George"

Čtvrť Malá strana je starobylá pražská čtvrť, ve které je rušno ve dne i v noci. "Půjdeme přes Karlův most a zpátky se pak vrátíme mostem Legií." zavelel jsem a vyrazili jsme. Ulici Říční jsme našli docela brzo, je to krátka ulička vedoucí od Malostranského náměstí. Kráčeli jsme po ulici a nervózně hledali číslo popisné 11. Lidem v okolí, když nás zahlédli, tak muselo být hned jasné, že zde něco hledáme. A pak mi Bob zaklepal na rameno a ukázal směrem na jeden dům - bylo na něm číslo 11. Okamžitě jsme k tomuto domu přiběhli a hledali schránky, ovšem nemohli jsme je najít, neboť byly uvnitř tohoto domu. Opatrně jsem otevřel dveře a nakouknul dovnitř, zatímco ostatní kluci mi koukali přes ramena a jeden předbíhal druhého, aby nikomu neuniklo nic z našeho nejdůležitějšího úkolu - předat obálku se zakládající listinou.

Na schránkách jsme hledali jméno Antonín Benjamín Svojsík, no nedařilo se nám. Michael pak náhle zvolal: "Kluci! Zde!" Jeho hlas se okamžitě začal rozléhat po celém domě a jedna ozvěna střídala druhou, až jsme se všichni polekali, že nás někdo z domu vyhodí. Michael ukazoval rukou na obálku pohozenou u zdi naproti schránkám a už se k ní dral. Na obálce bylo silným písmem napsáno: "Pro kluky Roberta Baden-Powella". Vzali jsme obálku a vyrazili ven z domu, abychom tam nedělali zbytečný hluk a neupozornili tak na sebe.

Když jsme obálku otevřeli, všichni jsme na sebe nechápavě koukali neboť uvnitř byla jakási změť písmen, které nedávaly smysl. Ihned nám bylo jasné, že se jedná o zašifrovanou zprávu, no byli jsme úplně bezradní, jak si s ní poradit. BP nás učil šifry, no tento kód byl i nás příliš těžký. Luštili jsme snad více, než dvě hodiny a pořád se nám nedařilo šifru rozluštit. V době válečné bylo důležité umět komunikovat tak, aby nepřítel nezjistil, co je obsahem zprávy a BP nás na to upozorňoval často. Ovšem naše bezradnost neměla hranic. Přecházeli jsme od zklamání přes naštvání k beznaději a všechny tyto pocity se střídaly a nikdo nevěděl, kdy který z nich příjde. Ovšem kromě těchto pocitů se nám tam mísil ještě jeden - soudržnost - všechno jsme to prožívali, jako jeden muž. Jako dobře fungující tým. Jako jedna bytost. Jako správní přátelé a skauti.

"Bobe, kde máš tu obálku, kterou jsme měli otevřít, když dojdeme do cíle?" náhle zvolal Michael. Úplně jsme na ni zapomněli! Bob rychle sáhnul do svojí krosny a vytáhl obálku, kterou nám BP dával se slovy "otevřete ji, až budete v cíli". Když jsme obálku otevřeli, vůbec jsme nerozumněli tomu, co jsme v ní nalezli. Jen jsme se byli jisti, že to nějak souvisí se zašifrovanou zprávou, kterou nemůžeme rozluštit. V obálce bylo napsáno toto: AZ -2 ZA

Když po chvíli Michael začal na papír zběsile psát nějaká písmena, všichni jsme zbystřili... DRAZI SKAUTI... Michael, Bob i George měli luštění ještě složitější, neboť neuměli česky a tak nevěděli, zda to, co jim výchází je správně a pokaždé se mě na to ptali. Ovšem Michael si byl tentokrát jistý, úsměv a nervozita se mu mísila na jeho tváři v jednu nepovedenou grimasu. Michael nám vysvětlil: "Když vezmete pořadí písmena v abecedě a posunete ho o dva znaky doleva a odečtete ho od čísla 26, tak vám výjde písmenko ze zprávy!" A tak jsme rychle luštili:

„DRAZI SKAUTI, JSEM RAD, ZE SE VAM PODARILO DOJIT AZ SEM. NYNI ME NALEZNETE NA ULICI BESEDNI, DUM CISLO DVA. ANTONIN BENJAMIN SVOJSIK„