Když jsme se ráno probudili, nemohli jsme si nevšimnou, jak se zatáhlo. Poprvé nás naší cestě nedoprovázela slunečná a azurová obloha. Všichni jsme se s obavami shodli na tom, že se musíme připravit na to, že bude pršet. Ze skautu jsme měli dobrý výcvik, jak si v takové situaci poradit, ale přeci jen jsme teď z toho měli úplně jiný pocit, než když jsme za deště stanovali s Baden-Powellem., který byl natolik zkušený, že nám dodával sebejistotu a důvěru v naše schopnosti. Dnes jsme si ovšem s touto situací budeme muset poradit sami. "A taky si poradíme!", zvolal odhodlaně George. Všem nám tímto výkřikem dodal sebejistotu a odhodlanost se s tím poprat. Zpětně musím uznat, že toto George uměl dokonale. Sbalili jsme se tedy a vyrazili na cestu. Po asi dvou hodinách chůze se spustil jemný déšť. Byli jsem rádi za to, že přestože pršelo, bylo venku docela teplo a nemuseli jsme si na sebe dávat další vrstvy oblečení. Na Bobovi bylo zřetelně vidět, že se mu zhoršila nálada. Déšť neměl rád a otravovalo ho, když mu za krku padají kapky deště. Jindy veselý a energií hýřící Bob byl teď zamlklý a nebyla s ním rozumná řeč. Kdykoliv jsme s ním chtěli navázat hovor, suše nás odbyl, jako by to ani nebyl náš kamarád. Byli jsme z toho smutní, ale respektovali jsme, že v těchto situacích chce být Bob raději sám a nechce být rušen. Byla to pro něj určitě velmi těžká situace a snažil se s ní vypořádat, jak nejlépe dovede. Všichni jsme si pomysleli, že se těšíme, až opět vyleze sluníčko a Bob bude zase ten starý dobrý, usměvavý Bob - tak, jak ho známe.

Déšť pořád neustával, ale naštěstí ani nesílil, a i přesto nám to dělalo starost, neboť jsme začínali mít hlad a potřebovali jsme si někde rozdělat oheň. Do míst, kde jsme přišli to vypadalo, že zde prší už delší dobu - vše bylo promáčené, na zemi spoustu bláta a tak. Vlezli jsme tedy do nejbližšího lesa, abychom si připravili dřevo na rozdělání ohně. Lesy zde byly listnaté, dubové a bukové a nám dělalo starosti, že jsme nikde poblíž neviděli žádnou břízu ani jehličnaté stromy. Jako správní skauti jsme samozřejmě věděli, že břízová kůra hoří i když je morkmokrá a funguje, jako výborný podpalovač. Jehličnaté stromy by nám naopak nabídly klestí, pomocí kterého bychom oheň také rozdělali snáze. Snad hodinu jsme v okolních lesích hledali dříví vhodné na podpal, hlavně na rozdělání ohně, ale nedařilo se nám. Když jsme se přeci jen s nějakým dřevem vrátili k místu, kde jsme si chtěli rozdělat oheň, Michael se opět, se sekerou v ruce, vzdálil, aby tak za 5 minut přišel zpět a v tichosti se pustil do něčeho, co jsme nečekali. My jsme se mezitím pokoušeli rozdělat oheň, ale marně. Jediné, co nás alespoň trošku potěšilo bylo to, že na chvilku přestalo pršet. Michael byl celou dobu k nám otočený zády, když náhle s úsměvem na tváři vstal a ukázal nám kus hořícího špalku, který ihned položil do ohniště a opatrně přidával další a další větve, aby během pěti minut oheň hořel natolik, že jsme nad něj zvesela mohli postavit kotlík. Michael nás občas dokázal takto překvapit a všichni jsme byli zvědaví, jak se mu povedlo rozdělat oheň jen s jedním špalíčkem. Ovšem ten lišák lišácký nám to nechtěl povědet, až jsme to nakonec vzdali, ovšem museli jsme uznat, že teď nás Michael zachránil. Dokonce i Bobovi se zlepšila nálada.

Po vydatném obědě jsme ještě asi hodinku odpočívali, až nás nově padající kapky deště postavily na nohy a my se vydali dál do nejbližšího města. Tam jsme chtěli nastoupit do vlaku a část cesty si tak urychlit. Už jsme taky dlouho neposlali zprávu Baden-Powellovi. Čekalo nás ovšem ještě hodně kilometrů a déšť tentokrát neustával, spíš naopak. Cesta byla natolik monotónní, že jsme úplně přestali vnímat čas a nechali se unášet myšlenkami, které nám v hlavě běhaly. Každý z nás jistě myslel na něco jiného, ale dlouhé hodiny jsme nikdo neměli potřebu komunikovat. Pochopili jsme, jak se cítil dnes ráno Bob, když chtěl mít čas jen pro sebe. "Dnes už do cíle dojít nestihneme. Měli bychom se někde utábořit", přerušil jsem dlouhé ticho. Všichni jsme byli docela mokří a představa, že budeme nocovat za deště někde v lese se nám moc nezamlouvala tím více, čím více pršelo a zvedal se vítr. Rozdělat oheň za prudkého deště a větru bude zcela jistě výzva i pro Michaela...