Tu noc jsme nemohli usnout. Pořád jsme přemýšleli nad úkolem, který nám BP svěřil. Cítili jsme, jak nám vzrušení prochází celým tělem, nejvíce bylo ovšem cítit kolem žaludku, jako když jsme čekali, zda nás učitel ve škole vyvolá. Akorát tentokrát byly ty pocity mnohem silnější. Každý z nás je v tichosti prožíval po svém, spolu jsme o tom nemluvili. Jen jsme tiše leželi na svých postelích a sledovali, co se s náma děje a co se tperveteprve dít bude. V tu dobu jsme ještě netušili, co všechno si během této dobrodružné cesty prožijeme, ale tak nějak jsme všichni vnitřně cítili, že to pro nás bude zážitek na celý život. Ráno jsme vstali dřív, než BP, což bylo velmi neobvyklé, poněvadž jsme byli zvyklí spát déle a často měl BP problém dostat nás z postele. Ovšem tentokrát tomu bylo naopak a důvod byl nasnadě - celou noc jsme vzrušením nemohli usnout. Ihned po snídani jsme šli balit. Ve skautu jsme se naučili, jak důležité se mít správně sbalenou krosnu - BP nám nikdy neříkal, jak se máme sbalit, ale během našich výprav se nás ptal, zda se nám jde pohodlně. On hned viděl, co máme sbaleno špatně, ale nikdy nás na to přímo neupozornil - pouze se nás ptal a my jsme sami časem přišli na to, proč se nám nejde pohodlně. To bylo jedno z úžasných kouzel sira Roberta Baden-Powella - nepoučoval nás, ale dělal všechno proto, abychom si dokázali poradit sami a byli tak v životě samostatní.

Jakmile jsme měli sbaleno, hlásili jsme se u BPho a čekali na další instrukce. "Chlapci, " začal svou řeč a z jeho lehce roztřeseného hlasu bylo poznat, že je taky nervózní, "mám o vás obavu, ale pevně věřím, že jsem vás vychoval tak, že si dokážete poradit i v těžkých situacích, protože o tom skauting mimo jiné je - o schopnosti poradit si sám. V kuchyni máte všichni připraveno jídlo na cestu, obálku s penězi a s adresou kam máte dojít. Vaším úkolem je dojít do Prahy, najít na Malé straně ulici Říční 11. V kuchyni leží ještě jedna obálka - tu nesmíte otevřít, dokud nedorazíte do Prahy. Jakmile naleznete Říční ulici, otevřete obálku a dále se řiďte instrukcemi z ní. Během cesty chci, abyste mi posílali pohlednice, alespoň co druhý den, abych vědel, kde se nacházíte a jak se Vám daří." BP se na chvíli odmlčel, jakoby přemýšlel, co nám má ještě říct. Ovšem i on na nás viděl, jak jsme dychtiví konečně vyrazit a tak se jen lehce pousmál a pokračoval: "Tak, hoši. Víte vše, co potřebujete vědět k této cestě. Pevně věřím, že jste na ni dobře připraveni a že se v pořádku vrátíte domů. Běžte si vzít věci z kuchyně a počkejte na mě před domem." Než to vůbec stihl dopovědět, všichni jsme vystřelili, jako blesk směrem ke kuchyni, vzali si věci a pospíchali před dům. BP nás tam už čekal, všem nám stisknul ruku; levou a malíček přes malíček - tak, jak je to mezi skauty zvykem. Oči se mu leskly a kromě stisku ruky nás všechny pevně a dlouze objal. Hned potom jsme vyrazili k jižnímu břehu Anglie - k hranicím s Francií, abychom mohli na lodi přeplout. Vyrazili jsme pěšky, ale měli hned na začátku štestí, že se nám povedlo zastavit koňské spřežení, které mělo namířeno stejným směrem, jako my. Nečekali jsme, že se nám podaří tak rychle se přesunout k hranicím. Na hranicích nás čekal první, těžký úkol. Nikdo z nás nebyl dospělý a potřebovali jsme se dostat přes celnici a pak na loď směr Francie. Navíc jsme s sebou měli zakládající listinu, kterou jsme museli chránit, jako oko v hlavě a měli jsme od BPho nařízeno, že se nikdo nesmí dozvědět o našem poslání. Už cestou na hranici jsme přemýšleli, jak to vymyslíme. Od svých rodičů jsem si pamatoval, jak vyprávěli o lidech, převaděčích, kteří pomáhali lidem dostat se přes hranice. Rozhodli jsme se, že tyto převaděče vyhledáme. Dlouze jsme přemýšleli, jak je hledat - nikdo z nás nic takového nedělal, ale vědeli jsme, že si musíme nějak poradit.

Když jsme vystoupili v přístavním městečku Doveru, vydali jsme se najít hospůdku blízko přístavu. Doufali jsme, že od místních štamgastů bychom se mohli dozvědět, kde převaděče najít. Hospoda, kterou jsme našli byla z venku velmi omšelá, omítka padala ze zdi, zevnitř se linul nepříjemný zápach piva a jiného alkoholu, vše promíchané s vůní ryb. Vstoupit dovnitř jsme se báli, nikdo z nás na takovém místě nikdy nebyl a na všechny dolehla atmosféra tohoto místa - místa, kde není radno dlouze a hlavně v noci se zdržovat. George se odhodlal, jako první a vkročil do sklepení, kde se hospoda nacházela. My ho po chvilce váhání následovali. Hospoda byla temná, sedělo v ní asi 5 lidí a všichni na nás okamžitě upřeli svůj podezíravý zrak, z čehož jsme pochopili, že děti se v těchto prostorách často nenacházejí. Hospodský na nás koukal natolik překvapeně, že si ani nevšiml, že točí pivo a to mu přeteklo přes sklenici na stůl. Stáli jsme tam a nevěděli, co máme dělat. Nikdo z nás se neodvážil cokoliv říci, protože atmosféra zde byla mnohem více nepřátelská, než jsme čekali. Znenadání se ozval zvuk hrkájící židle a jeden ze štamgastů prudce vstal. Lekli jsme se tak, že jsme se bez rozmyslu rozběhli po schodech ven z tohoto doupěte a aniž bychom koukali, co se na ulici děje, rozrazili jsme dveře a povalali mladíka, který tlačil vozík s ovocem a zeleninou. Zřejmě ho prodával na místním trhu. "Co to děláte!" vykřiknul. Když jsme se posbírali a vstali, pomohli jsme mu rozsypané věci vrátit na vozík. Dali jsme se s mladíkem do řeči a zjistili jsme, že je to syn místního zelináře a zrovna se vracel domů. Na Bobovi bylo celou dobu vidět, že má ve tváři odhodlaný výraz. Chvíli ještě váhal a pak znenadání hlesl: "Potřebujeme se dostat do Francie. Nevíš, jak to máme udělat?". Mladík na nás chvíli překvapeně a zkoumavě koukal a pak jen tiše rozkázal: "Pojďte za mnou."... Asi po pěti minutách chůze jsme se zastavili u velkého pavlačového domu, před kterým parta asi 5ti 20ti letých mužů postávala a něčemu se smála. Syn zelináře mezi ně přišel a něco jim povídal. Chvíli tam všichni mlčky stáli a pak jeden z mužů na nás pokynul, ať příjdeme blíže. "Tak vy se potřebujete dostat na Francie, jo?". Všichni jsme souhlasně kroutili hlavou. "Dnes večer pluje do Francie loď, kde budeme mít lidi, kteří vám mohou pomoci. Budeme ale chtít, abyste do Francie pro nás něco převezli. Je důležité, aby vás celníci při tom nechytli a proto se budete muset rozdělit." Tato myšlenka se nám vůbec nelíbila - chtěli jsem být spolu - být tým, který se bude pokaždé vzájemně podporovat. Bohužel nám ale nic jiného nezbývalo a tak jsme s tímto nápadem souhlasili.