V tento den jsme opět šli pěšky. Procházeli jsme rovinatou krajinou, plnou polí a luk, kde mnoho lesů nebylo. Byla to úplně jiná země, než jakou jsme znali z Anglie či já z Československa. Při pohledu na nekonečný rovinatý kraj jsem si vzpomněl, jak jsme s rodiči navštívili Vysoké Tatry na Slovensku a kochali krásnými vyhledy po okolí Slovenska. George, Bob a Michael nic takového neviděli a tak jsem využil této příležitosti a dlouze jim vyprávěl, jaké to v horách je. Hory jsou velmi specifické a pochod v nich není tak jednoduchý, jako zde na dlouhých stráních. Kromě toho, že terén, po kterém se v horách chodí je mnohem namáhavější - nejen, že se chodí do prudkých kopců, ale terén je slanatskalnatý a je velmi důležité dávat si pozor, kam člověk šlápne. Stačí jeden neopatrný krok a hned si podvrtnete kotník. A s takovým podvrtnutým kontníkem se již chodit příliš nedá. "A to jsem se vám ještě nezmínil o počasí." pokračoval jsem ve svém vyprávění. "V horách se počasí může změnit doslovat během chvilky. Jednou se nám stalo, že ze slunečného dne se během asi hodiny zatáhlo, přišla hustá mlha a déšť a s tatínkem jsme měli problém, abychom v bezpečí došli domů." Kluci můj výklad poslouchali a představovali si, jaké to tam asi musí být. Samozřejmě, že jsem svoje vyprávění malinko "nafouknul", aby znělo více dramaticky a já měl pocit, jaký nejsem frajer.

A tak nám cesta docela rychle utíkala a těšili jsme se, že dnes opět dojdeme velký kus cesty. Sice se nám nedařilo zastavit nikoho, kdo by nás svezl, ale nevadilo nám to. Byli jsme totiž plni sil a elánu a byli jsme připraveni na různá další úskalí, které nám měl osud připravit. Po chvilce mlčení Bob jen tak prohodil: "Dnes bychom mohli zvolnit tempo a usídlit se u nějakých hodných lidí ze vsi už odpoledne. Nemusíme přece každý den šlapat až do noci, že?" Georgovi se tato myšlenka příliš nelíbila, neboť ten by nejraději šel i přes noc, ale byl jasně přehlasován všemi ostatními, včetně mě. Čeká nás ještě dlouhá cesta a nemusíme se vysílit hned zpočátku.

Byly zrovna 2 hodiny odpoledne, když jsem si dali přestávku na lehký oběd a domluvili jsme se, že v nejbližší vsi vyhledáme pekaře a zeptáme se, zda bychom u něj mohli přespat, že mu rádi pomůžeme, s čím bude potřebovat. Doufali jsme, že od pekaře bychom mohli dostat i nějaký ten pecen chleba na cestu nadruhý den. Šli jsme ještě zrhuba hodinku, když jsme došli od vesnice Olsene. Byla to malá vesnička s náměstíčkem, na kterém byla veřejná studna a kostelík, který spíš připomínal zříceninu. Z toho jsme usoudili, že tato vesnice bude asi velmi chudá - podle kostela se většinou dá poznat, jací lidé zde bydlí. Na návsi jsme vešli do prvního místního krámku a já jsem se šel lámanou němčinou zeptat, kde najdu pekaře. Paní prodavačka byla milá, usměvavá paní, která německy moc neuměla, ale rukama, nohama jsme si nakonec porozuměli a ona nás navedla na druhou stranu vsi.

Pan pekař byl urostlý starší pán, který měl tři syny. Z jeho vrásčité tváře bylo ihned poznat, že má za sebou těžký život, taky se na nás zpočátku trošku mračil, ale když jsem mu vysvětlil, že bychom mu za nocleh rádi pomohli, jeho tvář se okamžitě rozjasnila a velmi ochotně nás přijal. Zavedl nás do stodoly, kde jeho tři synové zrovna štípali dříví. Krátce na ně promluvil a kluci okamžitě vše pustili a někam radostně odběhli. V tu chvíli jsme pochopili, co budeme dělat. Pekař potřebuje pořád přitápět v peci a tak štípání dříví je zde častá a pro jinochy neoblíbená práce. Pro nás to ale naopak bylo příjemné zpestření a když jsme se chopili práce, pan Pekař uznale kýval hlavou. Ihned musel poznat, že sekeru nedržíme v ruce poprvé a že nám práce půjde, jako od ruky.

Když se asi tak po hodině práce prudce rozrazily dveře od stodoly, všichni jsme s sebou trhli. Ve dveřích stál pekař, byl silně udýchaný a bylo vidět, že sem utíkal. Přišel ke mě a horlivým, až naléhavým hlasem mi říká: "Chlapci, musíte okamžitě....!"