Jmenuji se Karel Heralt, je mi 16 let a před 4mi lety jsem osiřel. Stalo se to v neděli odpoledne, na jihu Anglie. Z Berouna, kde jsme původně bydleli, jsme tam s maminkou a tatínkem utekli před válkou. V tu osudnou neděli jsem si hrál v lese, když jsem spatřil spoustu přijíždějících vojenských aut. Nebyla to auta britské armády - ta jsem znal - tato auta jsem viděl poprvé. Měla tmavě zelené maskování, tamvšítmavší, než auta královských rot. Když auta zastavila uprostřed vsi, vyskákaly z nich desítky vojáků, vtrhly do každého domu a vyvedly všechny lidi, včetně žen, dětí, mých kamarádů. Já, Bob, George a Michael jsme byli schovaní v našem úkrytu v korunách stromů, který jsme si zde vybudovali toto léto. Všichni jsme koukali na to, co se děje se zatajeným dechem. Ani jeden z nás po celou dobu neřekl ani slovo. Někteří vojáci šli prohledávat i okolní lesy. Dva z nich, urostlí mladí muži se zachmuřenou a soustředěnou tváří, jakoby plnili ten nejdůležitější úkol v životě mířili k lesu - přímo tam, kde jsme byli schovaní. Když vešli do lesa, zastavili se přímo pod náma a rozhlíželi se po okolí, jakoby někoho či něco hledali. Zdálo se nám, že tam stáli celou věčnost a já jsem jasně a zřetelně cítil tlukot svého srdce, které bilo rychlostí, jako bych zrovna uběhl sprintem 100m. Hrdlo jsem měl sevřené tak, že i kdybych chtěl promluvit, tak ze mě nevyleze ani hlásek. Podíval jsem se na Boba, který ležel na větvi asi metr ode mě. Bob byl třetím synem rodiny Wrightů, kteří zde bydleli již po několik generací. Byl to urostlý mladík, o rok mladší, než já, velmi bystrý a nebojácný. Ovšem i jemu jsem z očí jasně vyčetl strach, který zrovna procházel celým jeho tělem. Všichni jsme se báli. Po několika minutách se vojáci otočili a svižným krokem se vrátili do vsi. Oddechli jsme si. Asi po dvou hodinách všechny vesničany naložili do dodávek a odjeli. Od té doby nikdo z nás naše rodiče neviděl. Z celé vesnice jsme se zachránili pouze my... Bob, George, Michael a já.

Když vojáci odjeli, dlouho jsme se neodvážili slézt z našeho stromu, který nám teď plnil roli bezpečného místa. Seděli jsme tam snad hodiny a ani jeden z nás neřekl ani slovo, jen Michael občas začal vzlykat a brečet, když si uvědomil, co se stalo a netušil, kdy uvidí svoje rodiče. Michael byl nejmladší z nás a také byl nejvíc ustrašený. Jeho světlé hnědé, mírně vlnité vlasy a ostré rysy vytvářeli dojem, že je to drsný hoch, který se ničeho nebojí, ovšem opak byl pravdou. Michael vyrůstal v obci od narození - byl nejstarší dítě rodiny Johnsonů a také jejich jediný syn. Zbývající tři děti byly všechno dcery. Když se začalo stmívat, domluvili jsme se, že ze stromu dnes neslezeme a přespíme nahoře. Tato domluva byla naší jedinou konverzací od okamžiku, kdy vojsko vtrhlo do vesnice.

Nyní se v příběhu posunu o dalších 6 měsíců, kdy jsme se s Bobem, Michaelem a Georgem toulali jižní Anglií. Netušili jsme, co budeme dělat a jak se uživíme. George byl z nás všech nejzkušenější v zálesáckých dovednostech a častokrát jsme jen díky němu přežili, neboť on přesně vědel, jkajak rozdělat oheň v nepříznivých podmínkách, jak ulovit zvíře či jak se nejlépe zrientovat v terénu a neztratit se. Když se léto pomalu loučilo a noci začaly být chladnější a chladnější, více na nás doléhala úzkost z toho, jak přežijeme zimu. Na to jsme pořád nebyli dostatečně připravení. Nakonec se na nás usmálo štěstí, když jsme jednoho dne potkali v lese partu stejně starých kluků, jako jsme byli my. Tito kluci zrovna hráli nějakou pátrací hru. Na jejich tvářích byla vidět velká soustředěnost, která je zcela pohlcovala do příběhu hry. Když na nás tři kluci narazili, strnuli, ovšem následně se okamžitě rozeběhli někam do lesa. Po chvilce se vrátili zpátky s nějakým dospělým mužem. Byl to urostlý, ovšem štíhlý chlap s knírkem a vlídnou tváří. Představil se nám, jako Robert Baden Powell a sdělil nám, že zde se svým oddílem skautů nacvičuje pátrání a přežívání v lese. Toto seznámení se nakonec ukázalo, jako osudové, neboť BP (tak Robertovi všichni říkali) nás přijal za své a umožnil nám přečkat zimu v jeho sídle.

Dodnes si přesně pamatuju na ten okamžik, kdy si nás BP zavolal do své pracovny. Měl zachmuřenou, ustaranou tvář a atmosféra v místnosti byla velmi napjatá. Všichni jsme cítili vážnost okamžiku, který Robert Baden Powell vytvořil. Během zimy nás naučil spousty věcí a také nás zasvětil do činnosti skautů - organizace, kterou sám založil a vedl. Všichni jsme byli fascinovaní vším, co BP dovedl, jak přistupoval ke sýsvým skautům. Jeho oddanost a zapálení pro skauting dokázal skvěle přenést na každého z nás. Všichni jsme se rychle připojili k jeho oddílu a hltali všechny jeho nápady a úkoly, které xxpro nás pravidelně připravoval. Hltali jsme také příběhy, které nám vyprávěl a byli jsme fascinovaní tím, jak ke klukům z oddílu přistupuje. Všichni jsme si byli rovni, včetně BPho samotného. Navzájem jsme si všichni pomáhali, jeden se učil od druhého, každý respektoval ostatní členy, včetně jejich záporných stránek. V tuto dobu jsme vůbec netušili, jak moc se nám nově nabyté znalosti budou hodit, netušili jsme, že nám toto léto několikrát zachrání život.

Všichni 4 jsme se v pracovně BPho usadili. Chvíli bylo naprosté ticho. BP něco dopisoval za svým stolem, když pak náhle a prudce tahy svého pera počmáral papír, jako když se někdo podepisuje. Papír v tichosti vzal do ruky a mával s ním tak, aby inkoust co nejrychleji zaschnul. Pořád mlčel a nás začalo čím dál, tím více zajímat, co v tom dopise je. Jakmile sezdal, že inkoust je již suchý, přesunul se k vedlejšímu stolu, dopis zastrčil do předem připravené obálky, kterou následně zalepil. Ze šuplíku pak výtahl pečetní vosk a obálku zapečetil. Teprve potom se na nás letmo podíval, přesunul se k nám do křesla a zlehka se pousmál. Viděl, s jakou netrpělivostí čekáme, co nám chce říct. "Chlapci.", začal rozvážným hlasem, "jste tu se mnou již několik měsíců a hodně jste se toho naučili. Dnešní doba je velmi těžká a mír v Evropě křehne. Skautské hnutí se ovšem rozšiřuje do dalších a dalších států. Někde mají zakladatelé volné ruce, ovšem z některých zemí máme signály, že tam jsou snahy naši organizaci zrušit a zničit. Jednou z takových zemí je i Československo." Když to BP řekl, velmi mne to zasáhlo. Srdce se mi rozbušilo vzrušením a vztekem zároveň. "Minulý měsíc", pokračoval BP, "mne navštívil pan Antonín Benjamín Svojsík, zakladatel skautingu v Československu a vedli jsme spolu dlouhý rozhovor o skautech v jeho zemi. Vyjádřil vážné obavy z budoucnosti skautingu a měl strach, že v jeho zemi se vlivní lidé snaží systematicky ničit skauting. Zprvu jsem měl za to, že Antonín snad přehání a že to nebude tak špatné, ovšem pak mi vylíčil příběh o tom, jak se mu někdo před měsícem vloupal do bytu a ukradl všechny dokumenty týkající se skatuingu, včetně zakládající listiny, kterou jsme společně podespali. Dohodli jsme se, že připravíme nový dokument o založení skautingu v Československu a o ten se Antonín postará tak, aby již nebylo možno ho ukrást. Včera jsem s dokument dokončil, dnes jsem ho tady před váma podepsal a zapečetil do támhleté obálky. Dopis jsem chtěl odeslat poštou, ovšem dle Antonína je to příliš riskatní." BP se opět na delší chvíli odmlčel, jakoby se znovu a znovu rozmýšlel, zda to, co nám chce říct, to o co nás chce požádat je správná věc. Nikdo z nás neřekl ani půl slova, nikdo nerozuměl, jak tento příběh souvisí s náma, ale horlivě jsme čekali na další slova. "Chlapci, úkol, který vám teď dám jsem ještě nikdy nikomu nedal. Je tak nebezpečný, že pořád váhám, zda vás mohu něčím takovým zatěžovat a zda to po vás mohu chtít. Mám ale pocit, že nemám na výběr. Potřebuji, abyste se vydali do Československa, vyhledali Antonína Benjamina Svojsíka a předali mu tuto zapečetěnou obálku."...