Další dlouhý den byl za námi a všichni jsme s velkou úlevou sundali krosny z našich unavených a propocených zad. Já vyrazil do lesa přinést dříví na rozdělání ohně, zatímco kluci mezitím vytvořili ohniště z kamení, které našli nedaleko. Vhodného dřeva na rozdělání ohně zde bylo dostatek a první plamínky začaly záhy plápolat. Hned jsme se svlékli a nechali sušit naše propocené trička a kraťasy. Jakmile George začal ze své krosny sundávat kotlík, Michael si toho všiml a vytáhl jídlo, které tento den nosil pro nás pro všechny. Brzy jsme si začali vařit polévku a velmi jsme si na ní pochutnali.

Seděli jsme kolem ohně, najezení a spokojeně odpočívali. Slunce pomalu zapadalo za horizont a obloha byla plná červánků. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit, jen jsme leželi, ruce jsme měli založené pod hlavou a tiše jsme sledovali, jak slunce pomalu mizí a dává sbohem dalšímu dni. "Ještě nejsme ani v polovině naší cesty", pomyslel jsem si. "Co nás asi ještě na tomto výletě potká?" Přemítal jsem jednotlivé dny a snažil se najít takový, kdy se nám nic zajímavého nepřihodilo. Marně. Vzpomínal jsem na jednotlivé zážitky a znenadání jsem ucítil silný pocit hrdosti. Hrdosti na to, že jsme si zatím pokaždé dokázali poradit. Hrdosti na to, že jsem se ani jednou nrpohádalinepohádali a že táhneme všichni za jeden provaz. Hrdosti na to, že se dokážeme postarat sami o sebe, ačkoliv jsme pořád ještě děti - tedy alespoň v očích dospěláků jsme pořád ještě děti, ale my teď dokazujeme, že nejsme. Nedokazujeme to těm dospělým, dokazujeme to sami sobě. Na to jsem byl obzvláště velmi hrdý.

Jak jsem tak ležel a přemítal, unavený z cesty, ani jsem si neuvědomil, že se mi pomalu zavírají oči a během chvilky jsem nakonec usnul. A nebyl jsem sám, uplně stejně na tom byli Bob, Michael i George. Zdalipak také přemýšleli o tom, jak jsme na sebe hrdí? Teď si uvědomuju, že to jsem se vlastně nikdy nedozvěděl, neboť události, které následovaly nabraly tak rychlý spád, že mě potom nenapadlo se jich na to zeptat. Usnuli jsme všichni. Dohořívající oheň jemně praskal, což nás příjemně uspávalo. Vlastně ani nevím, kolik bylo hodin, když se to stalo. Ležel jsem na zemi a spal tvrdým spánkem. Zdál se mi sen, ale už si nepamatuju, o čem, když jsem se v jeden okamžik přetočil na druhou stranu, neboť pravý bok už jsem měl otlačený. V tu chvíli jsem uslyšel hluboké a velmi silné zavrčení.

Připomnělo mi to Rexe - byl to německý ovčák mojeho kamaráda. Když Rex jedl ze své misky, nikdy nedovolil, aby se k němu kdokoliv přiblížil a pokaždé hrozivě vrčel, aby nám dal najevo, že na jídlo mu nikdo sahat nebude. Za žádných okolností. Ovšem vrčení, které jsem tu noc uslyšel bylo silnější, hrozivější. Ihned jsem si uvědomil, že toto pes není. Nevěděl jsem, co dělat. Chtělo se mi vyskočit na nohy, ale nezmohl jsem se ani na otevření očí, tak jsem se bál. Ležel jsem nehnutě a intezivně poslouchal to vrčení - bylo skutečně strašidelné. Za chvíli "to něco" ztichlo. Slyšel jsem, jak zvíře udělalo pár kroků směrem ke mě a ucítil jsem, jak mě očichává. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Se zatajeným dechem jsem trnul a přemýšlel, kdeže mám položenou svoji kudlu. Když to monstrum začalo očichávat mojí tvář, myslel jsem, že umřu. Nedalo se to vydržet.

Ulevilo se mi. Po chvilce už jsem jen slyšel, jak zvíře odběhlo a vnímal jsem pouze zcela zřetelné a hlasité mlaskání. A pak jsem si vzpomněl! Jak jsme usnuli, nechali jsme tašku s našim jídlem u ohniště! Opatrně jsem otevřel oči a konečně jsem spatřil, kdože je ten noční vetřelec. Byl to vlk. Obrovský vlk - alespoň tak mi tehdy připadal. Musel být velmi hladový, protože obsah naší tašky hltal po velkých soustech, skoro jsem měl pocit, že vidím, jak se mu s každým soustem zvětšuje břicho. Pozoroval jsem, jak dojedl poslední kousky a pak rychle zmizel ve tmě hustého smrkového lesa. Ještě tak 10 minut jsem tiše ležel a nebyl schopen jediného pohybu a tak jsem měl čas přemítat o tom, čeho jsem právě teď byl svědkem. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl na nás večer hrdý a taky jsem si vzpomněl na to, jak nám Baden-Powell říkal, že přes noc si máme dávat jídlo mimo tábořiště a pověsit tašku na strom tak, aby na ni zvěř nedosáhla. Dnes by BP na nás hrdý nebyl. Ale myslím, že vím, co by nám řekl: "Nevadí chlapci. Přežili jste to a příště už si určitě dáte pozor."

Jakmile jsem se uklidnil, vzbudil jsem ostatní kluky a pověděl jim, co se stalo. Zjistil jsem, že Bob byl taky vzhůru a prožíval to samé, co já. Tajně mi pak řekl, že když vlk očuchával jeho, strachy se počůral. Ostatní to ale nevědeli a já Bobovi slíbil, že to nikomu nepovím. Styděl se za to, ale chtěl se někomu svěřit a mě potěšilo, že se nebál svěřit se mi, neboť věděl, že když mě požádá, ať to nikomu neřeknu, tak to dodržím. Naše vzájemné pouto se tím upevnilo. Všichni jsme si pak uvědomili jednu věc: zítra budeme celý den hladoví, neboť náš nezvaný host snědl všechny naše zásoby.