Konečně! Po dlouhých a nekonečných pochodech jsme dorazili do města se železniční tratí! Už když jsme šli po silnici k městu, zahlédli jsme na nedaleké koleji parní lokomotivu, která si to velkou rychlostí šinula do města. Všichni jsme v tu chvíli přidali do kroku a když začala mašinka houkat, začali jsme křičet z plných plic, abychom ji překřičeli. To se nám samozřejmě nemohlo podařit, ale nám to nevadilo. Zvedlo nám to náladu a těšili jsme se, že několik stovek kilometrů cesty ušetříme naše nohy i záda.

Když jsme dorazili do města, ihned jsme navštvívili nejbližší trafiku, abychom mohli poslat korespondenční lístek Baden Powellovi a pokračování naší cesty. V předchozích dnech se nám to totiž nedařilo. Buď jsme zrovna nenavštívili žádné město anebo jsme do něj dorazili v noci a pšílpříliš vyčerpaní. Tentokrát jsme mu podrobně vylíčili, jak se nám daří a že o nás nemusí mít strach, že nás velmi dobře připravil na takovou výpravu. Všichni jsme se na koresponďák podepsali, abychom BPho ujistili, že jsme skutečně všichni spolu. Bude mít radost, až si to přečte.

Po krátke pauze na svačinku jsme se vydali na vlakové nádraží. Byla to relativně malá, omšelá budova s jedním nástupištěm. Zdejší nádraží zde vypadala úplně jinak, než v Anglii, ostatně jako i všechny ostatní budovy, které jsme viděli. Vešli jsme dovnitř a rozlíželi se, abychom zjistili kdy pojede nejbližší vlak naším směrem a taky abychom si koupili lístek. Na jízdu vlakem jsem se moc těšili - ten celodenní odpočinek jsme si už zasloužili, ale Bob a George se těšili ještě více. Měl to pro ně být zážitek na celý život, neboť oni ještě nikdy vlakem necestovali. V tuto dobu jsme ale netušili, že zážitek na celý život to bude pro nás pro všechny. Už z dálky jsme slyšeli, jak se parní lokomotiva blíží k nám a všichni jsme zřetelně slyšeli, jak motor pomalu ubírá na otáčkách a celá souprava zpomaluje. Když nás míjela lokomotiva, hustý dým z jejího komína se linul všude kolem a zvuk pištících brzd jednotlivých vagónů byl tak silný, že jsme si museli silně zacpat uši, abychom neohluchli. Jakmile vlak zastavil, celé nádraží se opět dalo do pohybu. Lidé vystupovali a nastupovali, nádražák něco pokřikoval na skupinku mladíků a doho všeho si lokomotiva tiše odfukovala a připravovala se na další velkou porci kilometrů, kterou měla před sebou. Po chvilce koukání na tento ruch jsme se vzpamatovali, zvedli krosny ze země a hbitě nastoupili do nejbližšího vagónu.

Bob i George si jízdu skutečně užívali a na jejich očích bylo zřetelně patrné nadšení z jejich první jízdy vlakem. Sledovali vše, co se jen sledovat dalo a z dospívajících chlapců se opět na chvíli stali malé děti plné energie, nadšení a touhy poznávat a užívat si nové věci, nové pocity. Vše nasvědčovalo tomu, že si tento slunný den užijeme dosyta a první hodiny jízdy nám to zcela dokazovaly. Cesta rychle utíkala a my pořád počítali, kolik dní navíc bychom museli ujít, kdybychom nejeli vlakem. Každých 40 minut vlakem nám ušetřilo jeden celý den. "A prááááááávě teď je to přesně 5 hodin, co sedíme ve vlaku, takže jsme už ušetřili 7 a půl dne!" zvolal nadšeně Michael a přesně v tomto okamžiku začal vlak prudce brzdit, jako kdyby někdo zatáhl za záchrannou brzdu. Malinko jsme se polekali a čekali, co se bude dít. Asi tak hodinku se nic nedělo, když se pak znenadání kolem celého vlaku objevily desítky policistů. Rázem nám všem ztuhla krev v žilách a srdce začalo opět bušit, jako o závod. "Polikáté už během naší mise?", pomyslel jsem si. Policisté se zbraněmi v ruce obklíčili celý vlak a povel velitele do něj všichni, jako jeden muž vstoupili. Do našeho vagónu vtrhlo 8 policistů, 2 každými dveřmi, a zařvali něco, čemu jsme nerozuměli, ale všichni lidé kolem nás se postavili a tak jsme tak učinili taky. Policisté se rozhlíželi kolem a oči všech z nich spočinuly na nás. Srdce nám bušilo snad ještě rychleji, než předtím a to už jsme si mysleli, že nejde. Zadek se nám všem stahoval z toho, do čeho jsme se to opět zapletli. Čtyři policisté k nám ihned přikročili a zařvali "Passports!". Když jsme jim je podali, jeden z nich se na nás podíval a lámanou angličtinou prohlásil: "Půjdete s náma, pánové. Otočte se zády a dejte ruce za hlavu. Jste zatčeni!".