Kráčeli jsme hlubokým a temným lesem. Příroda se jakoby znenadání změnila a zcela nás pohltila svou novou, tajemnou atmosférou. Pravdou, že až tak znenadání se to nestalo, z cest a polí jsme se sami rozhodli uhnout, že to zkusíme přes tento hluboký les. Dle mapy bychom si tak mohli ušetřit pěkných 6-7 mil. Cesta lesem byla pro nás vítaná změna a tak jsme plni energie směle vyrazili do hlubin těchto tajemných lesů.

"Doufám, že zde nepotkáme Roberta z Locksley!", prohlásil vážným hlasem George. Bob dodal: "No to bychom se ocitli v pěkném maléru, tam by nám znalosti od Baden-Powella nestačily." a Michael se přidal: "Tím by asi naše výprava předčasně skončila." A já jsem vůbec netušil, o čem se to teď kluci baví. "O čem to teď mluvíte? Jaký Robert z Locksley.", zeptal jsem se lehce vyděšeným hlasem. Dobrodružství jsme již zažili na této cestě dost a nevím, zda stojím o další takové, ve kterém nám hrozí předčasné ukončení našeho výletu. Myšlenky běžíci mi v hlavě jedna vedle druhé byly přerušeny uvolněním tlaku na mých zádech. Krosna se mi najednou zhoupla a převážila na levé rameno, zatímco to pravé si silně ulevilo od zátěže. "Tak už to nevydržel", pomyslel jsem si, když jsem si vzpomněl, že jsem ráno zkoumal popruh na krosně, který byl již celý rozedřelý a vypadal, že již brzy dokončí svojí misi. Sundal jsem baťoh ze svých zad a přemýšlel, jak popruh teď opravím, neboť náhradní jsem si s sebou nevzal. BP nás vedl k tomu, abychom si v každé situaci dokázali sami poradit a já teď přesně před takovou situací byl postavený. Na chvíli jsem se zamyslel, vytáhnul z boční kapsy svoji uzlovačku a dvěma uzly spojil roztržený popruh tak, že byl opět připravný sloužit - alespoň do doby, než si pořídím nový.

"Malého Johna bychom snad ještě zvládli, ale Roberta určitě ne." vrátil se k tématu Bob a já stále netušil, o čem se to kluci baví. Jakápak hrozba? Malý John? "Ovšem kdyby nás zavalil Tuck, tak to by z nás byla určitě jen velká placka." přitakal George a všichni kluci se začali hlasitě smát. Nejen tomu, co hlesnul George, ale i tomu, že já vůbec nerozumím a začíná mě to malinko štvát. Kluci si toho všimli a aby mě nadále netrápili, Michael se zeptal: "Tys nikdy neslyšel legendu o Robinu Hoodovi?" To jméno jsem slyšel poprvé v životě a kluci byli velmi překvapení, neboť Robin Hood je jedna z nejznámějších postav Britské historie. Další hodinku mi všichni zaníceně vyprávěli příběhy o Robinu Hoodovi s takovým zaujetím, až přišlo líto, že jsem se o nich dovědel až teď.

Svižným krokem jsme prostupovali lesem a byli jsme plni energie. Někdy, když jdeme, tak se nám nechce, máme pocit, že každý krok je utrpením a cesta nikdy nekončící. Dnes to ale byl přesný opak, rychlé a přesné kroky nám dodávali jistotu a ačkoliv jsme museli dávat pozor na terén, kořeny, kameny či další nástrahy lesa, tak jsme všechny tyto překážky dokázali zdolávat bez sebemenšího náznaku zpomalení. Dodávalo nám to velkou sebejistotu a nálada byla výborná. Tušili jsme, že každou chvíli bychom měli dorazit k řece, přes kterou, dle naší mapy by měla vést lávka či most. To jsme ze značky na mapě nepoznali. Jakmile jsme v dálce zaslechli hluk rychle tekoucí vody, všichni jsme zcela automaticky zrychlili krok, abychom se k našemu cíli dostali co nejdříve. A jak nám dnes všechno vycházelo, došli jsme nejen k řece, ale ihned jsme spatřili i lávku! To jsme skutečně nečekali - mysleli jsme si, že lávku budeme muset ještě dlouze hledat.

Užasle jsme na lávku koukali a nějak se nám nezdála. Byla to jednoduchá lanová lávka, vyplněná dřevěnými klacky, jakobyste provazový žebřík položili přes řeku a pro udržení stability k lávce přidali dvě lana po stranách, jako zábradlí. Lávka působila, že jí dlouho nikdo nepoužil a nikdo z nás neměl odvahu na ní stoupnout. Uklidnilo nás ale, že řeka nebyla tak veliká a hluboká, že by nešla přebrodit, aniž bychom si namočili baťohy. Chvíli jsme seděli na kamenech, vyhřívali se na sluníčku, které jsme po dlouhé době opět spatřili, neboť hluboko v lese, přes stromy jeho paprsky na nás nedosáhly. Tady ale ano. Po asi deseti minutách odpočinku mě napadlo: "Kluci, co kdybychom si dnes odpočinuli a tuto lávku opravili tak, ať lidem nadále slouží a nebojí se po ní přejít!" Všem se tento nápad líbil. Už spousty dní v kuse se věnujeme pouze přesunu, nachodíme desítky kilometrů denně a tak jsme si dnes udělali takový pohodový, odpočinkový den. Po tomto rozhodnutí se nám obrovsky ulevilo, a vlila se do nás další dávka pozitivní energie. Okamžitě jsme vyskočili a jali se prozkoumat, v jakém stavu lávka je. Byla hodně stará a dlouhý čas zanedbávaná. "Já skočím pro dřevo", "Počkej na mě, já Ti pomůžu!", "Hele, tady bych dal ambulanční, ale tady se spíš bude hodit rybářský", "Ty jo, tento uzel neznám, ten vypadá dobře, podívej, jak pevně drží a ani se nehne." Všichni jsme byli tak zabraní do práce a zkoumání lávky, že jsme ani nevěděli, jak rychle nám ubíhá čas. Trvalo nám to celé odpoledne, ale když se začalo smrákat, Bob jako první směle nakročil na lávku a pevným a sebejistým krokem přešel nadruhou stranu. Byl si naprosto jistý, že jsme lávku opravili dobře a zcela naší práci důveřoval. Najednou jsem cítil naši společnou sounáležitost. Někdy, když spolu něco děláme, tak se vzájemně okřikujeme, každý to chce dělat po svém a nakonec naše dílo podle toho i vypadá. Ovšem dnes ne. Dnes jsme makali, jako tým, jako dobře fungujíci soukolí, jako parní lokomotiva, která podává obrovský výkon a posouvá věci dopředu.

Usínal jsem s pocitem, že jsem rád, že mám tak skvělé kamarády.