10 - Zraněný kamarád
A opět jsme se pohádali. Smutné. Teď nám snad vadilo úplně všechno.
Naše cesta se už blížila ke svému cíli. Byli jsme kousek od Německo- Československých hranic, ale vůbec jsme se z toho netěšili. Když jsme z Anglie vyrazili splnit úkol, který nám BP dal, byli jsme celí natěšení, plní energie a připraveni na cokoliv. To jsme ale netušili, kolik překážek budeme muset překonat a začali jsme být velmi unavení. Ale takovou únavu jsme zažili poprvé v životě, nebyla to únava z toho, že jsme toho hodně nachodili a nacestovali, nebyla to únava svalů, kloubů či podobně. Ano, i takovou únavu jsme samozřejmě pociťovali, ale ta nám nevadila. Byli jsme mladí hoši, dobře trénovaní a připraveni na bolest ve svalech. Nebyli jsme ale připraveni na bolest v mysli a dnes si myslím, že na takovou bolest se připravit moc dobře nedá - to se prostě musí zažít.
Několik posledních dní jsme spolu už téměř nemluvili a jen bezdušně vedle sebe šlapali. Kdyby nás měl teď namalovat malíř, na obrazu by byli 4 jdoucí skleslí hoši se skloněnými hlavami a mezi kterýma byl tak velký rozestup, že se by se do mezery vešli další dva lidé. Nechtěli jsme spolu hovořit, neboť téměř každý hovor nakonec končil roztržkou. Všechny nás to mrzelo, ale v tuto chvíli jsme to nedokázali změnit. Všechno nám vadilo - a zejména na těch druhých. Zoufale jsme potřebovali nějaký bod, nějakou událost, prostě něco, co nás opět sjednotí a udělá z nás ty staré dobré kamarády, kteří táhli za jeden provaz. Nechovali jsme se teď skautsky - dokonce ani sami k sobě a to je něco, co mě mrzí až dodnes. Napětí mezi náma se začalo stupňovat, ldyžkdyž jsme vstoupili do hustého lesa, kde jsme opět znejistěli, jak udržíme směr. Dobře jsme si pamatovali, jak nám posledně průchod takovým lesem znepříjemnil cestu - nikdo z nás už nechtěl jít podle buzoly a doufali jsme, že cestičky najdeme všude. Nestalo se tak a tak jsme rozhodli, že si odpočineme. Koukali jsme do mapy a přemýšleli, kudy půjdeme. A opět jsme se pohádali. Smutné. Teď nám snad vadilo úplně všechno. George nakonec naštvaně zvolal: "Nevím, jak vy, ale já jdu tudy. Vy si dělejte, co chcete!" Zvedl se a vyrazil. My jsme chvíli sěděli a přemýšleli, co dál, ale nakonec jsme stejně věděli, že George má pravdu a tak jsme rychle vyrazili za ním. George vyrazil velmi svižným tempem, jakoby nám chtěl dát najevo, že nás skutečně nepotřebuje. Anebo právě naopak nás tím donutil, abychom ihned vyrazili za ním a on se tím stal nepsaným vedoucím skupiny. Ať tak, či onak, George kráčel tak rychle, že jsme mu sotva stíhali a jen v dálce jsme viděli, kudy zrovna jde. Nikdo z nás na něj nechtěl zakřičet, ať zpomalí či ať na nás počká a tak jsme jen odhadovali, kudy asi jde - většinou jsme to poznali podle praskajících větví. Najednou se ale ozval zvuk, který nikdo z nás nečekal. Zřetelně jsme slyšeli, jak George zakřičel! V tom křiku bylo cítit překvapení, naštvání, ale hlavně strach, velký strach - nevěřil jsem, co všechno lze vypozorovat z jednoho obyčejného křiku. Teda tento byl spíše neobyčejný - strašidelný. Srdce se mi okamžitě rozpumpovalo, když jsem to slyšel. Ihned po křiku jsme zřetelně slyšeli, jak někdo klouže po zemi, slyšeli jsme praskající větve. Náhle se zvuk změnil. Všichni jsme už dávno stáli a bedlivě poslouchali, co se bude dít dál. Zvuk se najednou změnil a měli jsme dojem, že to, co padá se nyní kutálí. Mno... pevně jsme doufali, že ono padající je "co" a není to George, ale vzhledem k tomu křiku, jsme se obávali nejhoršího. Celých těchto hrůzostrašných asi 5 vteřin bylo ukončeno bolestivým křikem a my zřetelně poznali, že se jedná o George. Ihned jsme se rozběhli směrem, kde jsme slyšeli ony zvuky, ale pak se Bob prudce zastavil a zakřičel: "Stůjte! Musíme opatrně, ať tam nespadneme taky." Zastavili jsme se a museli jsme uznat, že to bylo velmi moudré. Krokem jsme tedy došli k místům, kde George asi spadl - odhrnuli jsme keř a ocitli jsme se na okraji asi 5 metrové strže, na jejímž dně ležel George. Není divu, že tam spadnul - sráz byl hned za keřem a vůbec nebyl vidět.
George ležel na zemi a držel se za kotník. Rychle jsem ze svého baťohu vytáhl lano, jednu stranu uvázal za strom, druhou kolem sebe pomalu se začal spouštět dolů. Ostatní kluci přidržovali lano nahoře, abych neuklouznul. Když jsem sestoupil k Georgovi, měl na tváři bolestivou grimasu a ukázal mi na kotník. Měl ho mírně nateklý a jasně červená krev tekla po jeho noze a kapala na zem. "Hoďte mi obvaz, vodu a vyrobte nosítka!", bez přemýšlení jsem přikázal, až mě to samotného zarazilo. Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, který by převzal velení, když se člověk dostane do úzkých. Za chvíli už obvaz s vodou letěli dolů do rokle k nám a než jsem stihl George ošteřit a zavázat mu ránu, rychle vyrobená nosítka už se sem pomalu sunula taky. George jsem na ně pevně uvázal a kluci ho začali úpomspomalu vytahovat nahoru. Zpočátku nám to moc nešlo, než jsme našli ten správný způsob. Když už byl Geore nahoře, vyšplhal jsem zpět i já.
Všichni jsme si oddechli a vysílením si lehli na zem a odpočívali. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme opět byli ti staří dobří kamarádi, co drží za jeden provaz. Všechny naše hádky a chmury byly ty tam a opět jsme začali vtipkovat a bavit se. George se naštestí nezranil moc a po pár hodinách odpočinku jsme pokračovali v cestě. George šel kulhavým krokem, ale už večer kotník tak rozhýbal, že se mohl vrátit téměř k normálnímu tempu. Všichni jsme nakonec byli rádi za tuto zkušenost, neboť nás stmelila dohromady a dodala nám dostatek síly na závěr našeho výletu.