Včerejší zážitek ze zatčení byl velmi silný, strávili jsme ve vězení celou noc a ráno nás propustili. Ukázalo se totiž, že ve vlaku cestovala i partička anglicky mluvících zlodějíčků, kteří v Německu vykrádali ovchodyobchody. Policisté zatkli ve vlaku i je, ale netušili, kdo je kdo a nás propustili, až když se Ti druzí doznali a našli se u nich jasné důkazy o jejich vině.

Druhý den jsme nasedli do vlaku a celý den cestovali, abychom ušetřili spousty dalších kilometrů. Dojeli jsme na místo, kde vlak měnil směr, bohužel tím naším koleje dál nevedly a proto jsme zde vystoupili a pokračovali opět pěšky. Naše odpočinuté nohy jakoby zapomněly, jaké to je chodit a zpočátku nám nešlo navrátit se k původnímu tempu. Časem jsme se ale rozchodili a byli jsme opět k nezastavení, ačkoliv se pak ukázalo, že zastavovat jsme museli často. Dostali jsme se totiž do rozlehlých lesů bez vyšlapaných lesních cestiček a naše mapa byla v této oblasti také skoupá na informace. Doposud jsme měli docela štestí a nestalo se nám, že bychom nevěděli, kam máme jít. Mapy jsme měli dobré a hlavně jsme se pohybovali v oblastech, které byly dobře značené či tam přinejmenším byly lesní cestičky, které nás zavedly k místům, kde jsme se dokázali zorientovat. A pokud se ani to nepovedlo, tak se na nás usmálo štěstí a potkali jsme někoho, kdo nám poradil. Já nikdy neměl problém navázat kontakt s cizími lidmi a moje znalost němčiny mě stejně předurčovala k tomu, že ptát jsem se vždy musel já.

Tentokrát jsme vešli do lesa a již po pár desítkách minut jsme znejistěli, zda jdeme správně. Zastavili jsme se a pečlivě zkoumali mapu a okolí. Moc chytří jsme z toho nebyli a museli jsme hodně přemýšlet, abychom určili alespoň naši přibližnou polohu. Být v neznámém prostředí a ani nevědět, jak se z něj dostat byla pro nás nová a docela nepříjemná zkušenost. George zavelel: "Musíme se domluvit, jak budeme postupovat. Čím více nachodíme kilometrů bez rozmyslu, tím více se zamotáme a ztratíme spousty času. Raději teď na hodinu sedněme a popřemýšlejme!" Všichni jsme souhlasili a začali navrhovat, jak se v lese zorientujeme. "Podle čeho se budeme orientovat?", "Karle, vytáhni buzolu", "Musíme jít na jihovýchod a překročit tuto řeku.", "A co když buzola nebude fungovat?"... Když jsem položil tuto otázku, tak se všichni zarazili a s překvapeným výrazem se na mě podívali. "Jak jako nebude fungovat?!", zvolal Michael a v té jeho otázce byla cítít směs údivu, naštvaní a zoufalství. "Mno, ", pokračoval jsem, "slyšel jsem o místech, kde je v okolí silné magnetické pole a buzoly tam prý nefungují.". Chvilkové ticho bylo rázně ukončeno Georgem: "A proč by to mělo být právě tady? A navíc, pořád můžete určit světové strany podle slunce, stromů, mraveniště a tak. Ale stejně to potřebovat nebudeme, protože ta buzola prostě bude fungovat a BASTA!" Jeho rázný, až velitelský hlas, nás překvapivě natolik uklidnil, že jsme skutečně uvěřili tomu, co George říkal. Nakonec jsme se tedy dle buzoly vyrazili směrem, který jsme si určili, že je správný. Potřebovali jsme ujít asi 9 mil pod azimutem 120 stupňů a doufali jsme, že se nám to bez problémů povede. Jak se ale časem ukázalo, nebylo to tak jednoduché a místy jsme byli velmi naštvaní a zklamaní. Když totiž jdete po poli nebo na louce nějakým směrem, tak je to snadné, ale v prostředí, ve kterém jsme byli, bylo spousty překážek, které jsme museli obcházet a díky tomu jsme snadno ztráceli původní směr. Museli jsme obcházet rokle, skaliska, bažiny, neprostupné houští. A když jsme se dostali na druhou stranu, tak jsme jen těžce nacházeli směr, kde máme pokračovat.

Tento den nebyl zábavný. Všichni jsme byli zkleslí, zcela jsme rezignovali na to, že jdeme správně a ke konci jsme už jen bezhlavě šlapali a očekávali, kde se to z tohoto lesa vynoříme. Čím více jsme už už očekávali, že musíme vyjít z lesa, tím více jsme se zklamali, když jsem zjistili, že tam, jak v dáli prosvíta sluníčko, neni konec, ale pouhý palouček. A ačkoliv se nám to stalo několikrát, pokaždé jsme se znovu zaradovail, když jsme takové prosvítající sluníčko zahlédli. A opět se zklamali, když k němu přišli. Nakonec se ale naše nálada obrátila naruby a během jediné vteřiny se z unavených, zklamaných a nevrlých hochů stali jásající skauti, plni energie. To poslední prosvítající sluníčko bylo klíčové - přicházeli jsme k místu, kde slunce silně prosvítalo a očekávali, že opět najdeme jen palouček, ovšem tentokrát ne. Tentokrát se před náma otevřela krásná, rovinatá krajina, kterou jsme před sebou měli, jako na dlani. George vytáhl mapu, chvíli ji svou zachmuřenou tváří sledoval a pak ohodil mapu a začal kolem skákat plný radosti a přitom pouze zvolával: "Došli jsme, kam jsme měli! Jsme skvělí! Ani v temném lese se neztratíme! Huráááá!".

Ačkoliv jsme všichni věděli, že správné místo jsme trefili pouze díky náhodě a zázraku, tvářili jsme se, jako bychom přesně věděli, kudy jsme šli. Užívali jsme si ten pocit, ten pocit naplnění, radosti, energie. Užívali jsme si ten pocit vítězství!