Celou noc jsem pořádně nespal. Neustále se mi vracely vzpomínky z dnešního večera. Neznámý muž mi zcela změnil představy a plány večera a vlastně celého víkendu. A později se ukáže, že celého života. Jeho vyprávění jsem moc nerozuměl. Umřel mu kamarád Fanda a pán si myslel, že to bylo vinou. A nebo nebylo jeho vinou? Přežití v lese je stejné, jako přežití ve městě. A zeptal se mě, zda jsem ho našel, ale já vůbec netušil, o čem to mluví.

Když se první sluneční paprsky ranního slunce prořezávaly mojim spacákem a dopadly na mou tvář, rychle jsem vstal a začal přemýšlet, co s dnešním dnem. Na snídani jsem si vzal jen chleba a rajče, které jsem rychle zhltnul. Přemýšlel jsem o prokleté skále, oáze ticha - o tom, co mají tyto názvy společného. Odpoledne jsem se šel projít, ovšem pořád jsem myslel na včerejší zážitek.

Den mi nakonec uběhl poměrně rychle a za chvíli se začalo stmívat. Opět jsem si připravil věci na oheň, který za chvíli začal plápolat. Oheň jsem uměl za ty roky rozdělávat rychle a bez problémů - navíc v okolí bylo hodně smrků a chrastí a tak je rozdělání ohně na tomto místě velmi snadné. Dnes jsem si na večeři přichystal brambory zabalené v alobalu. Připravil jsem si hezky všechno potřebné a když jsem pokládal brambory do ohniště, byla už kolem mě tma. A opět to ticho. “Oáza ticha. Prokletá skála.”, pomyslel jsem si a opět se zamyslel tak silně, že jsem ani neslyšel pomalých přicházejících kroků. Trhnul jsem sebou v okamžiku, kdy se neznámý muž opět objevil na tomto místě a oheň osvětlující jeho tělo jen zdůrazňoval teho tajemnost. Tiše se vedle mě posadil, očima prozkoumal ohniště, kde jistě všimnul mojí večeře a pak se přímo zahleděl do ohniště. Opět mlčel.

Vůbec by mě nenapadlo, že by se pán mohl tady objevit znovu, ovšem moje překvapení bylo určitě menší, než včera. S příchodem tohoto tajemného muže opět přišel i ten divný pocit, který jsem zažíval v jeho přítomnosti včera. Toužil jsem poznat tohoto starce lépe, ale netroufnul jsem si vydat ani hlásku. Společně jsme tedy koukali do ohniště dlouhé minuty. Na to, že jsem měl hlad jsem zcela zapomněl.

“Když mi bylo asi 30 let, zachránil jsem kamarádovi život. A málem se přitom zabil. A jeho taky.” znenadání začal muž vyprávět. “Byli jsme na výletě v Tatrách na Slovensku. Bylo tehdy nádherné počasí. Podzim již kreslil v okolí krásné obrazy na všech listnatých stromech, kterých v té době bylo v Tatrách mnohem více, než nyní. V dáli jsme pozorovali vrcholky Nízkých Tater, které již byly pokryté lehkou vrstvou sněhu. Stejně tak to bylo i zde, v Západních Tatrách. Oba dva jsme se těšili, že si vylezeme na Tri kopy, kde přespíme a budeme se kochat krásnými ranními výhledy při východu slunce. Na podzim jsou Tatry zvlášť krásné a malebné. Ony jsou tedy krásné v každém ročním období a jistě každému se líbí nejvíce jindy. Já je mám nejraději na podzim.

Výstup jsme započali z Bobroveckej doliny, po které jsme postupně vystoupávali nahoru. Byli jsme jen dva a náladu jsme měli výbornou a cestou jsme si povídali, zážitky z rodinného i pracovního života. Tešili jsme se ale, až všechny tyto vzpomínky necháme tam dole v údolí a nahoře si budeme užívat krásy hor. Jak jsme stoupali nahoru, teplota vzduchu pomalu klesala a já jsem si všiml, že Janko - můj kamarád - se nějak ve svém oblečení vrtí. `Zobral som si málo oblečenia`, řekl mi v jednu chvíli, ovšem řekl to hlasem, který byl klidný - jakoby měl celou situaci pevně pod kontrolou. Nevěnoval jsem tedy jeho zvolání přílišnou pozornost a pokračovali jsme ve stoupání nahoru. Měl by sis uvědomit, chlapče, že v té době bylo oblečení a výbava na hory úplně jiná, než je dnes. Vlhké vlněné svetry, kožené krosny. Žádné funkční prádlo, čelovka, co dosvítí stovky metrů. Tehdy jsi byl v horách odkázaný sám na sebe mnohem více, než dnes.

Výstup na Babky byl dnes výrazně obtížnější, než obvykle. Nejspíš si ani nedovedeš představit, jak strmý ten kopec je. A to už v nohách máš nemálo kilometrů. Tatry jsou, chlapče, výborným učitelem. Učí ale bez lítosti. Tatry ti dají spousty příležitostí si je užít, ale taky dovedou být kruté. Jistě jsi nejednou slyšel o tom, jak v Tatrách umřel turista. Zapamatuj si, že pokud v horách umře turista, je to téměř vždy proto, že udělal nějakou chybu. Není to chyba těch hor, ale těch, kteří do nich lezou. V horách se za chyby platí. A často velmi krutě - smrtí. Zároveň ale platí, že takto platí většinou lidé, kteří nepochopili podstatu přežití. Nejen v přirodě, ale i ve městě.”, přerušil své vyprávění neznámý muž a tiše hleděl do ohně. Jakoby vždy dovedl odhadnout, kdy se má odmlčet, jen mi to jeho mlčení připadalo děsně dlouhé.

“V Tatrách a vlastně skoro všude v přírodě je potřeba porozumět základním principům a tyto principy si osvojit. Když si je osvojíš, časem díky tomu dostaneš příležitost pochopit i samotnou podstatu přežití. Ta se totiž nedá vysvětlit či snadno předat. Tu je potřeba si prožít. Tak, jak jsem si to prožil já.”, pokračoval ve svém vyprávění a já dychtivě očekával, co přijde.

“Začali jsme tehdy šplhat na Babky, když znenadání - z vrcholu kopce se převalil první mráček. Všimli jsme si ho, ale nevěnovali jsme mu příliš pozornosti, neboť jsem se soutředili na výstup samotný - který byl velmi náročný. Pod nohama nám klouzala blátivá cesta a místy jsme museli jít po čtyřech, abychom nesklouzli dolů. Během toho, co jsme se soustředili na výstup se ovšem přes horizont přehoupl další mráček. A za chvíli další. Sám jsem tehdy nevěřil, jak rychle může v horách přijít mlha. Během 5ti minut jsme byli celí ponoření v mlze. Ovšem né v takové té podzimní mlze, kterou znáš z měst. Nás pohltila takové mlha, že když jsme byli od sebe 3 metry daleko, sotva jsme se viděli. K mlze se ovšem přidal silný a studený vítr. Bylo to až k nevíře, jak se během několika minut změnilo počasí z téměř idylického podzimního večera na mlhu, zimu a vítr. V tu chvíli jsem si opět vzpomněl na zvolání Janka `Zobral som si málo oblečenia` a najednou mi došlo, že toto by mohl být problém. Oba dva jsme se zastavili a křičeli na sebe, co budeme dělat. Proč jsme křičeli? Přes silný vítr jsme steží na sebe slyšeli, i když jsme stáli blízko sebe. Díky mlze jsme se nebyli schopni vrátit zpět, ovšem něco jsme dělat museli. Nevěděli jsme co. Byla to pro nás oba nová zkušenost, o kterou jsme ovšem vůbec nestáli.”

“Jankovi začala po chvíli být veliká zima, neboť se nevhodně oblékl. Celý se klepal a tak jsme se přitiskli k sobě, abych sdíleli alespoň trochu našeho tepla. V tomto větru a mlze to ovšem moc nefungovalo. Nevýhodou mlhy totiž je, že se vlastně jedná o páru, díky které nám naše oblečení vlhlo mnohem rychleji. Rozhodli jsme se, že budeme celou dobu stát přitisknutí k sobě. Janko ovšem brzo začal “odcházet”. Bylo na něm vidět, že zima ho začíná pohlcovat čím dál, tím více. Energie ubývala neskutečně rychle a vítr né a né ustát. Každička sekunda teď jako kdyby trvala minutu. Každičká minuta pak hodinu. Když se Jankovi začaly podlamovat nohy, rychle jsem si svlékl bundu, abych si sundat svetr, který jsem dal Jankovi, ať si ho rychle obleče. Svetr byl vlhký, ovšem i přesto jsem doufal, že mu dodá alespoň trochu energie. V tu chvíli jsem poznal, jak se nejspíš celou dobu cítil. Teplota mi velmi rychle klesala a začala mi být ukrutná zima. Můj svetr jsme si Jankem neustále střídali, abychom se alespoň trošku zahřáli. Já vůbec nevím, jak dlouho jsme na tom místě byli, zdálo se to, jako věčnost. Ovšem v jednu chvíli, stejně rychle, jako přišel, tak vítr utichl. Mlha se rozestoupila a my najednou uviděli krásnou a čistou oblohu. Celé Tatry teď pohlcoval klid. Jako kdyby se tady nic nestalo. Rychle jsme rozsvítili čelovky a vydali se zpátky do údolí.

Sotva jsme chodili, neboť jsme byli celí mokří a promrzlí. Ale přežili jsme. Myslím, že kdyby ten vichr trval celou noc, nejspíš bychom umrzli. Od té doby kdykoliv jsem šel do přírody, dával jsem si pozor na to, aby mi vždy bylo teplo a pokud možno i sucho. Ne vždy to ovšem jde. To nevadí. Tehdy jsem si naplno uvědomil sílu přípravy. Od té doby jsem vždy přemýšlel o tom, kam jdu, co mě tam může potkat a jak se na to můžu připravit. Ne vždy ovšem příprava stačí - někdy se mohou stát věci, které nemůžeme ovlivnit. Třeba proto, že nemáme dostatek zkušeností. Jak umět vyřešit i takové situace, tak o tom ti třeba povykládám někdy jindy.” dokončil své povídání pán, vstal a vykročil do tmy.

“A kdy se můžeme opět setkat?” prosebně jsem se zeptal pána, když už jsme ho sotva viděl. Zastavil se, otočil hlavu a upřeně se mi díval do očí. Pak se lehce pousmál a beze slova odešel. Tento víkend byl pro mě tak záhadný, jak by mě ani ve snu nenapadlo. Škoda, že ráno musím zpět domů do města. A pak do školy...