Až po chvíli jsem si všiml něčeho zvláštního. Hned u země, pod vrstvou hlíny jsem zahlédl jakýsi škrábanec. Nevypadal úplně přírodně. Soustředěně jsem na něj hleděl a poslepu odtáhl krosnu vedle, abych se na ten škrábanec mohl podívat lépe. Klekl jsem si k místu nálezu a rukou pomalu odhrnoval hlínu. To, co se přede mnou objevilo bylo nad slunce jasné! Našel jsem to, o čem mluvil starý pán. Byl to vyškrábaný kříž ve skále. “Tak proto prokletá SKÁLA”, zvolal jsem nahlas, jakmile mi to docvaklo. Srdce mi teď bušilo vzrušením tak 2x rychleji, než před pár sekundami. Začal jsem zběsile odhrabovat další a další vrstvy hlíny, aby zjistil, zda se kolem kříže nenachází ještě něco dalšího. A taky že ano! Jak jsem rukama odhaloval větší a větší část hlíny, začaly se mi pod křížem objevovat číslice. Nejdřív 2, potom 4, 1, 5, 9, 0, 2 a 1. Čísla se objevovaly v různém pořadí a já je dychtivě odkrýval, abych porozuměl všemu, co tam je napsané. Nakonec se čísla ukázala, jako nad slunce jasná. Jedná se o datum: 24.12.1950.

Nad hrabáním strávím ještě dalších asi 30 minut, které mi utíkají neskutečně rychle. Nic dalšího v okolí ovšem nenajdu. Jsem ze svého nálezu nadšený a přemýšlím, co dál. Dnes teda rozhodně domů nejdu, učinil jsem rychlé rozhodnutí, které bylo vcelku logické. V tento okamžik jsem ovšem ještě netušil, že to není jediná věc, kterou najdu. Když si vzpomenu na tu další, proběhne mi mráz po zádech. Vlastně doteď netuším, jak to mohl vědět. Kdo? Co?

Skoro po hodině práce, hrabání a nadšení jsem si začal pomalu uvědomovat, že mám hlad. Našel jsem starý kříž, který tam nejspíš vyryl můj neznámý návštěvník. Asi tento kříž patří Frantovi - kamarádovi starého pána, jenž zde kvůli němu umřel. Proto Prokletá skála. A proto zrovna tady! 24.12.1950... vždyť to jsou Vánoce! Úplně se mi sevřelo hrdlo úzkostí, když jsem si tento fakt uvědomil. Vždyť Fanda umřel na Vánoce! To muselo být strašné. Co se asi stalo? A co udělal ten pán špatně, že kvůli němu zemřel jeho kamarád? Hlavou mi běhaly tisíce otázek a na žádnou jsem nedokázal najít sebemenší odpověď. A bez toho, aniž bych opět potkal toho starce ani žádnou odpověď nenaleznu. Teď jsem měl pocit, že nálezem tohoto kříže toto místo již nebude Oáza klidu. Jen doufám, že se prokletí této skály neotočí i proti mě. Ačkoliv vůbec netuším, co by to pro mě znamenalo.

Myšlenky se mi pořád točily kolem nálezu a celého toho podivného příběhu, ovšem to jsem ještě netušil, že ona podivnost se bude stupňovat. Ale teď už mám opravdu hlad, pomyslel jsem si a rozhodně přikročil ke krosně, ze které jsem plánoval vytáhnout si oběd. Než jsem ke krosně došel, tak jsem se rychle otočil k ohni a zjistil, že už téměř nehoří. Tak dlouho jsem se zabýval hledáním kříže a jeho nálezem, až mi oheň úplně dohořel. Vrátil jsem se tedy k němu, jemně ho rozfoukal a přikládal dříví, dokud plameny vesele neplápolaly. Vstal jsem od ohně a několika kroky jsem došel ke krosně, které pořád ležela vyvalená vedle kříže, který jsem našel. Ihned, když jsem k ní přišel, zarazil jsem se. Tím, jak mi krosna spadla na zem, část věcí z ní se vysypalo na hlínu, ovšem jednu z nich jsem nepoznával. Byl to jakýsi zažloutlý papírek srolovaný do ruličky. Vůbec netuším, co to mohlo být, ovšem byl jsem si jistý, že papírek není můj. Určitě jsem tedy takovouto ruličku viděl teď poprvé. “Že by byl někde tady na zemi”, pomyslel jsem si, ovšem ihned jsem nápad zavrhnul, neboť celé dopoledne jsem strávil hledáním kříže a prošmejdil jsem každičky centimetr okolí. Taky bylo celý den bezvětří a tak určitě sem ten papírek nemohl přivanout vítr.

Skloním se k ruličce, abych si ji lépe prohlédl. Je kolem ní uvázaný provázek, který je taky zažloutlý a tak jsem ho na první pohled neviděl. Papír je tvrdý, no působí staře. Opatrně sundám provázek z ruličky a když jí rozroluji, tak to, co vidím mi vyrazilo dech! Inkoustovým perem tam byl ručně a úhledně napsaný citát, včetně autora a data. Poznal jsem, že to je inkoust podle toho, že část textu byla malinko rozmazaná. Ono totiž i papír byl takový vlhký, nejspíš od ranní mlhy, která zde panovala. Na ruličce bylo napsáno:

---

“Kdo věnuje dostatečné úsilí hledání, ten najde!”
František Horníkovský, 23.12.1950

---

Cože???? Zvolal jsem nahlas a vůbec jsem to nechápal. Jak se mi tento papírek mohl dostat do krosny? A byl tam vůbec? A jak je sakra možné, že jsem dnes celý den věnoval hledání a teď najdu toto? V mojí krosně? Až mi z toho začal jít mráz po zádech. Žmoulal jsem ten papírek v ruce a vůbec nevěděl, co mám dělat. Na hlad jsem opět zapomněl. Já to prostě celé vůbec, ale vůbec nechápal. Náhle jsem si uvědomil další věc, která byla až neuvěřitelná. Přemýšlel jsem nad tím tak hluboce, že mi rulička vypadla z ruky a spadla na zem. František Horníkovský 23.12.1950??? vždyť to je den před úmrtím kamaráda toho starce. A on se jmenoval František! Vzrušením jsem opět vzal papírek do ruky, sedl si k ohni a zíral do něj ani nevím, jak dlouho. Jak jsem papírek v ruce žmoulal, tak se najednou oddělila jedna část od druhé. S údivem jsem na to koukal až mi došlo, že papírek složený napůl a teprve potom zarolovaný. Rozložil jsem tedy papírek a s údivem četl další citát:

---

“Zastavím-li se před výzvou, která je mi nepříjemná, oberu se o příležitost rozšířit své poznání.”
František Horníkovský, 12.7.1948

---

Tak to jsem teda vážně netušil, že se tento víkend bude ubírat tímto směrem. Všechny pochyby o tom, zda jsem měl jít do Oázy ticha se najednou rozplynuly.

Kolem třetí hodiny jsem si konečně udělal oheň a začal připravovat oběd. Hlad už jsem měl pořádný a myšlenky v hlavě se mi postupně začaly sklidňovat. Celý dnešní den mi přišel fakt neuvěřitelný a čas začal plynout tak rychle, že jsem ho úplně přestal vnímat. “Již brzy se setmí”, uvědomil jsem si a začal si připravovat věci ke spaní. Minulou noc jsem přípravu bohužel zvládnul až po setmění a rozhodně je to snazší, když vidím všude kolem sebe a nepotřebuji čelovku.

Než jsem dokončil přípravy místa ke spaní, byla už kolem tma. Přiložil jsem na oheň a šel se vyčůrat za strom. Když jsem se, pořád ještě zamyšlený, vrátil k ohništi, úplně ve mě leknutím hrklo! Dnešní den je vážně naprosto neskutečný. U ohniště sedí stařec a nehnutě kouká do plamenů. Vůbec nemám šajnu, jak se sem dostal tak rychle a tak tiše. Stařec si mého leknutí nevšiml a jen tiše seděl. Přisedl jsem si k němu a mlčel. Celou tu dobu od mojí poslední návštěvy Oázy ticha jsem se těšil, až se se starcem opět setkám a teď vůbec nevím, co mám dělat, co mám říct. Je to úplně stejné, jako posledně.

Po chvilce se stařec pomaloučku otočil směrem ke skále a koukal na ni. Byla tma a tak nic nemohl vidět, otočil jsem se taky a hrdě posvítil baterkou ja rozhrabanou hlínu, přesně v místě, kde jsem našel Františkův kříž. Stařec se otočil zpět a tiše řekl: “Takže jsi to našel.”, řekl a já tiše přitakal. V tu chvíli se pán otočil směrem ke mě a celého si mě prohlížel. Od hlavy až v patě. Všiml si, že v ruce třímám malý zažloutlý svitek. Téměř neznatelně se pousmál a natáhl ruku směrem k té moji. Opatrně mi svitek vzal, rozbalil ho a otočil se zpět k ohni. Koukal na citát “Zastavím-li se před výzvou, která je mi nepříjemná, oberu se o příležitost rozšířit své poznání.” snad 10 minut a vůbec se přitom nehnul. Mě začalo fascinovat to, jak v přítomnosti tohoto tajemného muže nedokážu vůbec mluvit. Jakoby se ve mě něco zaseklo, něco, co mě paralyzuje a já se nedokážu pohnout z místa.

“Ve svém životě”, znenadání začal své vyprávění stařec, “jsem toho zažil již hodně. Dobrého i zlého. V mládí mi umřel kamarád František. Mojí vinou. Zažil jsem spousty hádek a zklamání, ale i radosti a pohody. Ty nejdůležitější věci v životě jsem ovšem začal chápat až teď, když jsem starý. Docela pozdě, že?”, položil muž otázku, na kterou ani nečekal odpověď. “Když jsem byl mladý, nedovedl jsem si rad starších brát k srdci. Měl jsem dojem, že mě poučují a že já vím ty věci vím lépe, než oni. Pořád měli pocit, že něco děláme špatně, že se chováme nevhodně, že jsme nevděční. Kdykoliv mi něco starší chtěl poradit, automaticky jsem jakoby zavřel uši a neposlouchal.”, dokončil své myšlenky stařík a já měl pocit, že mluví o mě a mojem životě, neboť něco podobného pociťují já. “Často jsem měl pocit, že ty věci vím lépe, než ti staří, co mi radili.”, pozvolna pokračoval stařec. “A víš, co ti povím? Měl jsem pravdu! Zpětně si uvědomuju, že spousty rad, které jsem dostal, stály za starou bačkoru. Byly to často skutečné hlouposti a bylo dobře, že jsem je neposlechl. Taky jsem ovšem dostal několik rad, které kdybych poslechl, spousty špatného, co se mi v životě stalo se stát nemuselo. Byly to rady skutečných mudrců, kteří o životě věděli mnoho. Jenže já jsem, ve své naivitě a pohrdáním staršími, nedokázal rozpoznat, o jak významnou radu jde. Jednu z těch rad, kterou jsem kdysi dostal je tato: Zastavím-li se před výzvou, která je mi nepříjemná, oberu se o příležitost rozšířit své poznání.” zopakoval citát z papírku a odmlčel se.

Stařec se odmlčel skoro na pět minut, jen mě se to zdálo, jako věčnost. “Ten datum, co je na papírku u toho citátu”, klidným hlasem pokračoval dál, jakoby žádnou pauzu neudělal, “12. července 1958. Je to den, kdy jsem poprvé překonal sám sebe. Bylo to poprvé, kdy jsem díky Františkovi poznal na vlastní kůži, co znamená fráze: Překročit svůj stín. Bylo to poprvé, co jsem se sám rozhodl, že budu silnější, zdatnější a vlastně i lepší člověk. Když se na to zpětně dívám, tak 12. července 1958 se změnil můj život. Díky Františkovi. Odehrálo se to takto: …”

Jako parta skautů jsme i s Františkem vyrazili na putovní tábor na Slovensko. Tento tábor byl v mojem životě skutečně zlomový, neboť cestovat slovenskou přírodou celé 3 týdny byla zkouška, která skutečně nebyla snadná. Museli jsme se postarat sami o sebe a spoustu našich chyb jsme ihned pocítili. Vzali jsme si spousty zbytečných věcí, které jsme pak museli tahat v baťohu desítky kilometrů. Nejednou jsme si nadávali, že jsme si vzali málo jídla a máme hlad, podruhé jsme zas nadávali, že máme jídla hodně a musíme ho někam tahat. Ustlat si v mraveništi taky není nejlepší nápad. Bylo toho opravdu spousta a František dokázal spousty našich chyb využít. Jednoho dne, když jsme pochodovali napříč Vysokými Tatrami, tak jsme narazili na menší pleso. Pleso je takové vysokohorské jezírko, ve kterém je i v létě ukrutně studená voda. Když jsme se u plesa zastavili, zuli jsme se, že si v jezírku zchladíme nohy. Jakmile jsme je tam strčili, ihned jsme je vytáhli ven, jak ta voda byla studená. Celé toto naše snažení nenápadně sledoval František, otočil se k nám a zeptal se: “Chlapci, kdo z vás skočí do tohoto plesa a zaplave si?” Tehdy to ještě v Tatrách nebylo zakázané, jako dnes. Všichni jsme si tehdy ťukali na čelo a rozesmáli se. František ovšem pokračoval: největší zážitky a nejvíce se toho naučíte, když skutečně překonáte sami sebe. Naučte se rozpoznávat, co je pro vás nebezpečné a co jen nepříjemné. A pokud je něco nepříjemné, vyzkoušejte to! Možná totiž zjistíte, že to až tak nepříjemné není a díky tomu se naučíte něco nového. Když to nevyzkoušíte, nikdy nebudete skutečně vědět, co je a co není příjemné. Budete si to jen myslet. A to je zatraceně veliký rozdíl! Kdo z vás si myslí, že když vleze do této vody, tak se mu něco špatného stane, ať zvednu ruku! Zvolal František a všechny ruce byly dole. Výborně. Mám pro vás hru. Hru, na kterou do smrti nezapomenete! Ať už vyhrajete nebo prohrajete. Je to hra, kde výhra či prohra závisí jen na vás, na nikom jiném. Hra je o překonání sama sebe. Pravidla této hry mám zde! Tato hra má jednu velkou výhodu - když prohrajete, můžete si ji zahrát znovu. Kdykoliv budete chtít. A výhra nebo prohra opět bude záviset jen na vás. Vy jste vlastně tuto hru hráli ve svém životě již hodněkrát. A nejspíš jste pokaždé prohráli. Já vám teď přináším příležitost tuto hru vyhrát. Chcete znát pravidla této hry? Anóóóóó, ozvalo se jednohlasně o nás. V tuto chvíli František vzal papír s pravidly hry. Roztrhal jej na tři kousky, které vložili do tří lahví, které vhodil doprostřed plesa a lyšácky se na nás usmál. Někteří z nás se rychle svlékli donaha a doplavali si v plesu pro láhev. Ou, jaká nám byla zima…. ale víš ty co? stalo se to před 70ti lety, ale dodnes si na to pamatuju. Od té doby, když jsem před sebou měl překážku, která byla jen “nepříjemná”, nezastavilo mě to! A co bylo v pravidlech? Žádná pravidla - jen napsaný podobný příběh, který zažil František a já jsem Ti ho teď odříkal.

Dokončil své povídání stařec a opět se v tichosti sebral a odešel do tmy. A já se nezmohl vůbec na nic!