Sedím u ohniště. Dřevo v něm pomalu praská a já velmi oceňuji teplo, které sálá na moje tělo. Je pátek a po dlouhé době jsem rozhodl, že dnešní víkend nestrávím u počítače, jako to tak bývá obvykle. Vzal jsem si baťoh, spacák a vyrazil jsem do lesů za městem. Znám to tu docela dobře - rád sem chodím v době, kdy potřebuju přemýšlet nebo si oddychnout od lidí, počítače či prostě vypnout a nemyslet na to, že žiju ve městě. Do lesa mě to vždycky nějak táhlo.
Dnešní podvečer byl ovšem jiný, než obvykle. Opět jsem došel na své oblíbené tajné místo, které se nachází hluboko v lesích, zcela mimo lesních cest. Mám ho rád neboť je tady klid. Skutečný klid. Když jsem dnes přicházel ke svému místu, musel jsem jako obvykle přeskočit přes hromadu popadaných stromů, překročit malý močál a prodrat se houštím. Pro mě je to už skoro jako takový malý rituál. Líbí se mi, jak se cesta do Oázy ticha, jak jsem si své tajné místo pojmenoval, mění v každém ročním období. Pokaždé je tak cesta trošku jiná, někdy se mi zdá, že se mění z týdne na týden. Ačkoliv je pravdou, že někdy sem nezavítám i déle, než měsíc. Když jsem dnes vkročil do Oázy ticha, zarazil jsem se. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nevím proč. Něco tu bylo jinak, jen si nedovedu uvědomit, co přesně. Chvíli jsem to místo pozoroval, nakonec pokrčil rameny a šel si pro dřevo na oheň.
Po asi deseti minutách jsem se vrátil zpět s hromadou dřeva v náručí. Sekerou jsem ho začal zpracovávat, abych si mohl rozdělat oheň a opéct si párek. V mezičase jsem se kouknul do mobilu, co nového se děje na Instagramu či Tiktoku. “Udělal jsem chybu, že jsem si telefon vzal sebou”, pomyslel jsem si. Když ho mám u sebe, nedovedu se ovládnout a musím do něj pořád koukat.

Sedím u ohniště. Dřevo v něm pomalu praská a já velmi oceňuji teplo, které sálá na moje tělo. Náhle za sebou uslyším prasknutí a než se stihnu otočit za sebe, srdce se mi roztluče velkou rychlostí. Adrenalin se mi nažene do žil, a plíce se již pripravují, že budou muset poskytnout pořádnou dávku kyslíku celému mému tělu. Když se otočím, zahlédnu nad sebou postavu v plášti. Okamžitě vstanu a otočím se k ní čelem, no nohou zavadím o kámen kolem ohniště, až se mi podvrtne noha a já pomalu padám směrem přímo do ohně. Rukama instinktivně mávnu tak, abych co nejlépe udržel balanc, no nedaří se mi to. V tu chvíli na své levé ruce, tedy přesněji na zápěstí ucítím tlak. Neznámý pán mě za něj chytil a pomohl mi tak odvrátit katastrofu. Využiju toho, že mě pán drží a přitáhnu se zpět směrem k němu, abych zpátky nabyl původní jistotu ve svých nohou a rovnováze. Ani si nevšimnu, že jsem si tímto převrhl špekáček, který jsem si opékal nad ohněm.

Pán mě pustí, tiše se skloní směrem k ohni a zvedá ze země jakýsi klacek. Až po chvíli si všimnu, že je to můj opékací klacek, na kterém mám špekáček. Neznámý muž si ve světle ohně prohlíží, co si to opékám, pak se napřímí a podívá se mi přímo do očí. Moje srdce se ještě nevzpamatovalo a tak tluče, jako o závod. Dýchám zhluboka a vlastně si ani neuvědomuji, co se zrovna teď se mnou děje. Muž se na mě upřeně dívá. Jistě je ze mě pořád cítít strach. Končeně mám možnost si pána lépe prohlédnout. Jeho ostré rysy ve tváři a nedokonale oholené strniště dokreslují atmosféru strachu. Pán je určitě již hodně starý. Z jeho výrazu ve tváři lze vyčíst, že si v životě toho prožil hodně. Ostatně i ona jizva na pravé tváři celý dojem z tohoto neznámého návštěvníka jen podtrhuje. Tváří se neutrálně - bez jediného náznaku nějaké emoce. Několik vteřin na sebe koukáme a vzájemně se pozorujeme. I on si mě nějak zvláštně prohlíží.
Po chvíli se neznámý muž náhle posadí a začne koukat do ohně. Po celou dobu neřekl jediné slovo, nevydal jediný hlásek. Já jsem se zatím neodvážil pohnout. Můj mozek se zoufale snaží zpracovat, co se právě teď stalo, ale nějak se mu to nedaří. Muž nehnutě pořád kouká do ohně. Já pořád stojí otočený zády k ohni a pomalu se začínám uklidňovat. Vypadá to, že mi od nezvaného návštěvníka žádné nebezpečí nehrozí. Uvolním se, otočím se směrem k ohni. Ten si vesele plápolá dál. Jakoby mu bylo úplně jedno, že jsem před chvílí byl k smrti vyděšený. Pomalu si sedám zpět k ohni. Mám silné nutkání toho pána pozorovat. Opatrně otočím hlavu směrem k němu. On se ani nehne a jen kouká do ohně. Pozoruji jeho zorničky, ve kterých se mu odráží plápolající oheň. V jednu chvíli muž pohne rukou, položí ji na moje zápěstí, které nasměruje směrem ohni. Po celou dobu ovšem svůj zrak ani náznakem nezmění směr - pořád kouká do ohně. V tu chvíli si uvědomuji, že mi do ohniště opět nasměroval klacek se špekáčkem. Když si to uvědomím, uklidním se a začnu se soustředit na dodělání mojí večeře. Po celou dobu je ticho, nikdo z nás neřekne ani slovo. Já proto, že se bojím a pán nejspíš proto, že prostě mluvit nechce. Nebo třeba nemůže. Nevím.

Kontroluji špekáček, který pokaždé zasyčí, když z něj do ohně ukápne škvařící se tuk. Večeře je hotova. Vytahuji z baťohu krajíc chleba, opatrně na něj pokládám kus masa a snažím se z něj vytáhnout klacek. Moc mi to nejde, neboť večeře je velmi horká. Konečně se mi podařilo a já se mohu pustit do jídla. Dnes mi ale nějak nechutná. A přitom jsem se něj tak těšil. Pořád jsem jaksi nervózní z přítomnosti cizího muže. Nikdy předtím, již několik let, jsem tady nepotkal ani živáčka. Dokonce jsme nikdy ani neslyšel, že by někde v okolí někdo chodil. Oáza ticha se nyní změnila na Oázu nejistoty.

“Na tomto místě jsem naposledy byl před více, než 70ti lety”, přerušil náhle ticho neznámý muž, až mě to polekalo. Mluvil velmi hrubým, leč pomalým a rozvážným hlasem. “Poznávám to tady, tato skála za námi”, přerušil muž svou větu a otočil se. Za námi byl položený velký, asi 3 metry vysoký balvan, který mi zde pravidelně dělal závětří. Nejspíš to byla žula, ale nejsem si jistý. “Tak tato skála tady byla i tehdy. Všiml sis, chlapče, že v okolí žádný takový podobný kámen není? Jen tento. Já si toho všiml až když jsem tady byl poněkolikáté. Přemýšlel jsem nad tím, čím je tato skála prokletá.” Pán se otočil zpět směrem k ohni a na chvíli se odmlčel. Opět nehnutě pozoroval oheň. Ta jeho pomalost pohybů, pomalost mluvy na mě působila jaksi magicky. Rychle jsem si spočítal, že pánovi nejspíš bude už přes 80 let. Tak proč je teď na tomto osamoceném místě se mnou? Proč není s rodinou nebo někde v domově důchodců? Ale je tady se mnou na tomto opuštěném místě. A jak se sem asi dostal, když je tak starý - jistě už má problémy s chůzí.

“U prokleté skály, tak jsem tomu místu vždycky říkal. A jak mu říkáš Ty, chlapče?”, zeptal se mě s takovou jistotou, jakoby si myslel, že toto místo si každý musí nějak pojmenovat. “Oáza ticha”, řekl jsem svým hlasem, který mi přeskakoval jak proto, že jsem zrovna v pubertě, tak i to proto, že se mi hlas třásl strachem. Až mě samotného zarazilo, jak roztřeseně můj hlas teď zní. Pán se ironicky pousmál. “Zajimavé, jak si dva lidé mohou jedno místo pojmenoval zcela odlišně.”, prohodil pán. “Našel si ho?”, zeptal se mě neznámý muž a já nechápal, o čem to mluví a tak jsem se jen na něj podíval na znamení, že nerozumím. “Nenašel.”, odpověděl muž za mě. “To pak chápu, že tomuto místu říkáš Oáza ticha”, dokončil svou myšlenku neznámý muž a opět se nerušeně zadíval do ohniště. Vůbec jsem nevěděl, jak mám teď reagovat. Nikdy jsem takto záhadného pána nepotkal, ale přesto jsem si uvědomil jednu věc - už se ho nebojím. A začalo mě velmi zajímat, co jsem tady měl najít. Pán mlčel už téměř 10 minut. Až mi to začalo být podivné a moje zvídavost dosahovala obrovských rozměrů. “Fanda umřel. Umrzl.”, znenadání hlesl do ticha pán a mě přejel mráz po zádech. Vůbec jsem netušil o čem či o kom mluví, ale neodvážil jsem se zeptat. “Můj nejlepší kamarád. Parťák. A já mu nedokázal pomoci.”, dokončil větu pán a já se na něj tázavě podíval. Musel si toho všimnout, neboť sám pokračoval: “Asi se ptáš, proč, že?”, zeptal se pán, podíval se na mě a já jen souhlasně zakroutil hlavou. “Protože jsem byl idiot”, odpověděl rázně a otočil hlavu zpět směrem k ohni. “Ale to jsme my všichni - lidé. Dokud se nestane něco, co nás změní. Něco, co ti překope celý život vzhůru nohama. Něco, co tě donutí přemýšlet jinak.”, pokračoval muž. “Můj kamarád umřel, když mi bylo asi tolik, co Tobě. A úplně to změnilo můj život. Někdo se z takového zážitku sesype, někdo to dokáže otočit ve výhodu. Nebo se o to alespoň pokusí. Dlouho jsem si myslel, že za smrt Fandy můžu já. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že tomu tak není. Každý jsme zodpovědní zejména sami za sebe. Za své činy a za jejich důsledky.”, dokončil své myšlenky muž a opět se odmlčel.

Muž mlčel a mlčel. Jen občas tiše vstal a přiložil na oheň. Já jsem se v tu chvíli nezmohl vůbec na nic. Jen jsem seděl, koukal do ohně a myšlenky mi létaly všude možně. Ze všech sil jsem chtěl pochopit, co se vlastně Fandovi stalo a o čem celý ten příběh byl, leč nedařilo se mi to. “Život v přírodě, milý chlapče, se příliš neliší od života ve městě. V lečcems jsou jistě tyto světy jiné, ovšem taky jsou hodně podobné. Člověk se přizpůsobí jak životu ve městě, tak i v přírodě. Umění přežít je ovšem stejné jak tady - v lese, tak i tam v dálce - v ulicích, v práci, ve škole. V jedné věci má ovšem příroda a les výhodu - když se naučíš přežít tady, snáz přežiješ i ve městě. Ovšem jen tehdy, pochopíš-li skutečnou podstatu přežití. Skutečná podstata přežití je totiž stejná všude.”, dokončil muž a opět se odmlčel. Pokud mi předtím lítaly myšlenky všude možně, tak teď už jsem vůbec nevěděl, jak mám popsat, co se mi létalo hlavou teď. Moc tomu vyprávění nerozuměl, ale vzbudilo to ve mě obrovskou touhu dozvědět se více. Mnohem více. Najednou mě tento pán neskutečně fascinoval a v hlavě se mi rodily tisíce otázek. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by na mě takto silně zapůsobil.

V záplavě všech těchto myšlenek, které mi zaplňovaly mou mysl, najednou neznámý muž prohlásil: “Já a Fanda jsme bohužel podstatě přežití tehdy nerozuměli. Oáza ticha?” položil otázkou, na kterou nečekal odpověď. “Prokletá skála. Oáza ticha. Prokletá oáza ticha.” chvíli bylo ticho a pak pokračoval: “Ještě jsi ho tedy nenašel. Zvláštní. Mno třeba ho někdy najdeš.”, řekl pán a pomalu vstal. Překvapeně jsem na něj koukal a nezmohl jsem se vůbec na nic. Byl jsem úplně paralyzovaný. Muž překročil lavičku, na které jsme oba seděli a vkročil do tmy. Bez čelovky, bez ničeho. Chvíli jsem slyšel, jak pod jeho pomalými a těžkopádnými kroky praskají větve, které se ozývaly čím dál tím vzdáleněji. Asi po minutě se krajinou opět rozlehlo ticho. Jen oheň si netečně hořel, jakoby se tady neodehrálo vůbec nic. Tak dnešní večer jsem tedy vůbec nepochopil. A to jsem netušil, že to byl začátek něčeho, co mi změní celý můj život.