Celý týden jsem nedovedl myslet na nic jiného, než na tajemné setkání s cizincem v Oáze ticha. Nebo u Prokleté skály? Byl jsem z toho zmatený, ale moc jsem se těšil na další víkend, kdy se opět s cizincem setkám. Ve škole mi to celý týden nějak moc nešlo, no naštěstí mě nikdo nevyvolal a ani jsme nepsali žádnou písemku. I doma jsem se nemohl soustředit, jak mě moje mysl pořád zaváděla zpět k zážitkům z víkendu. Dokonce ani v tom GTAčku se nedařilo. A to už je teda co říct.

Již ve čtvrtek jsem se pečlivě sbalil na další víkendovou návštěvu Oázy ticha, což bylo u mě neobvyklé, neboť běžně se balím až těsně před odchodem. Tento víkend měla být venku docela zima, přecijen se již podzim pomalu připravoval, až předá své žezlo zimě. Dny již byly krátké a brzy se stmívalo. Alespoň budeme mít více času na povídání, pomyslel jsem si a jaksi automaticky očekával, že pán díky posunu času jistě přijde dřív, než posledně. A snad mi konečně poví něco o tom, co se stalo jeho kamarádovi Fandovi. A taky pořád nerozumím tomu, co jsem měl v Oáze smrti najít, když pán několikrát zmínil, zda jsem to našel. Co myslel tím “to”? Vůbec netuším.

Ihned, když zazvonilo na konec poslední hodiny, jsem vystřelil z učebny Angliny a chvátal domů, abych si co nejdříve vzal krosnu a vyrazil za město do mého vytouženého místa klidu a pohody. Tedy alespoň to tak bylo do minulého týdne. Karlos ze třídy na mě něco volal no já byl tak soustředěný a oddaný svému cíli dorazit do Oázy co nejdříve, že si ani nepamatuju, co to bylo. Až mě to potom zpětně zamrzelo, neboť Karlos je můj nejlepší kámoš. Zvláštní, uvědomuji si. Ani jemu jsem nic o svých zážitcích posledních dní neřekl. Prozatím jsem o tom neřekl nikomu. Chtěl jsem si to zpracovat sám.

Vzhledem k tomu, v kolik hodin se již den mění v tmu, jsem musel vyrazil co nejdříve, abych tam stihl dojít včas a rozdělat oheň. Rozhodně jsem nechtěl, abych tam přišel v době, kdy tam už starý pán bude, případně aby tam pán přišel a zjistil, že já tam nejsem. Krosnu jsem měl tentokrát těžkou a napěchovanou. Můj nový spacák sice vydrží hodně nízké teploty no zároveň je výrazně objemnější a taky trošku těžší. To jsem pocítil docela rychle, neboť můj krok směrem k dnešnímu cíli byl mnohem hbitější. Brzy jsem se ocitl za městem a postupně šel po lesní cestě, ze které jsem po několika kilometrech uhnul, abych se vydal napospas nedostupnému lesu až přímo k Oáze ticha. Když jsem tam dorazil, uvědomil jsem si, jak jsem dnes zpocený. Hbitě jsem si sundal krosnu, vytáhl sekerku a vydal se do okolních lesů pro dřevo. Les to nebyl příliš udržovaný a tak v něm bylo spousty suchých stromů a rozdělat oheň zde nebyl až takový problém.

Během půl hodinky se v ohništi objevily první plamínky. Plamínky tepla, díky kterým jsem mohl pomalu myslet na večeři a na to, jaké mi bude teplo. Tentokrát jsem oheň připravil větší, neboť se venku za těch několik dní od posledního víkendu výrazně ochladilo. Byl jsem už na sebe docela hrdý, jak rychle a kvalitně dovedu rozdělat oheň. Vytáhl jsem si špekáčky na večeři, které jsem si připravil vedle sebe a začal se ohřívat u ohně. Zejména prsty na rukou mě zábly neboť jsem si při tom čtvrtečním rychlobalení zapomněl přibalit rukavice a během přípravy dřeva mi ruce hodně promrzly.

Sedím u ohně už asi hodinu a napínám uši, kdy uslyším toho starého cizince přicházet. Nemůžu se dočkat, až dorazí. Za celou tu dobu ovšem slyším jen praskající oheň a jiné zvuky, které jsou typické pro podzimní les, jenž se zahalí do tmy. Po chvíli si uvědomím, že mám skutečně hlad. Na opékací klacek si nasadím špekáček a začnu se soustředit na svou večeři. Maso si pomalu opékám na ohni tak, aby se mi nespálilo, ovšem uvnitř bylo dobře prohřáté a chutné. Mám rád takové ty špekáčky, kde je hodně tuku uvnitř a ten si pak během opékání kapu na krajíc chleba.

Po chvilce moje soustředění zcela pohltila příprava večeře. Přesně v okamžiku, kdy jsem vyndal špekáček z ohně, abych si ho pořádně prohlédl, zda už je opečený, za mnou kdesi v dáli praskla větev. Srdce se mi okamžitě rozbušilo vzrušením. Už je tu, pomyslel jsem si a s nadšením napínal uši, abych si potvrdil to, co už vím. Starý pán je tu. Otočil jsem se směrem, odkud přicházel zvuk, no žádný další jsem neslyšel. Napínal jsem uši, jak jen to šlo, ale nic. Tlukot srdce se pomalu vracel do normálu a čím více jsem si uvědomoval, že to byl nejspíš jen náhodný zvuk či možná srnka, tím větší zklamání jsem prožíval. Snad nikdy v životě jsem na nikoho tak moc netěšil, než na toho vlastně úplně neznámého pána, kterého jsem dohromady viděl jen pár hodin v životě.

Už je to více, jak hodinu, co jsem snědl večeři a teď jen sedím u ohně a čekám. Jsem velice zklamaný a náladu mám pod psa. “Ty blázne, vždyť on vlastně neříkal, že sem přijde znovu”, pomyslím si ve své hlavě a zhluboka vydechnu. “Mohl jsem být doma a v klidu si zahrát GTAčko a místo toho tady teď dřepím v lese a čekám na někoho, kdo vlastně možná ani nepřijde.”, pokračoval jsem v hlavě ve svých myšlenkách. “Vždyť on přece neřekl, že se tady opět potkáme. Na moji otázku, zda se ještě potkáme tehdy neřekl nic a jen odešel. Tak proč sis myslel, že tu teď bude?”, začal jsem v hlavě vyčítat sám sobě a pocit zklamání přemohl jiný pocit - pocit naštvání sám na sebe, jak jsem byl naivní. “Bůhví, co za dědka to vlastně bylo. Možná nějaký cestovatel, který je už dávno na druhé straně republiky. A ty jsi mu naletěl, ty blbečku!”, celý večer jsem si vyčítal, že jsem sem vůbec šel.

Ani nevím, kolik již bylo hodin, ovšem po hodně dlouhé době jsem si pomalu lehnul do spacáku a usnul. Na druhý den ráno jsem se vzbudil úplně bez nálady. Rozfoukal jsem uhlíky v ohništi a přemýšlel, co budu dnes celý den dělat. “Nejspíš bych měl jít domů”, hlavou se mi motaly myšlenky, ovšem zároveň jsem prožíval jakýsi vnitřní pocit, že bych domů jít neměl. Tak zklamaný jsem nebyl již hodně dlouho a nevěděl jsem, co mám dělat. Začal jsem si tedy dělat snídaní v domnění, že když se zabavím, tak odeženu špatné myšlenky. Viděno zpětně vím, že to vlastně nezafungovalo.

Po snídani jsem si vzpomněl na slova starého pána: “Našel jsi ho?” a ihned jsem pookřál. Rozhodl jsem se, že zjistím, o čem to pán mluvil. Přiložil jsem na oheň a začal se koukat kolem sebe, cože jsem to vlastně měl najít. Tento úkol mi znenadání vlil hromadu energie do žil. Začal jsem se kolem sebe rozhlížet, zda nezahlédnu něco podezřelého, něco zajímavého či neobvyklého. Prostě něco, co sem nepatří a je to to, co pán čeká, že najdu. Anebo je to třeba něco, co do přírody patří, fakt nevím. “Ach jo, jak mám hledat něco, co nevím, co to je?”, zeptal jsem se sám sebe už po pár minutách , kdy jsem si uvědomil, že mě hledání přestává bavit. Vlastně mě to nadšení a zápal pro tento úkol přešel velmi rychle. Uvědomil jsem si u toho, že takto to mám často. Často se pro něco nadchnu, ovšem když už po pár minutách nepřichází výsledek, tak ztrácím motivaci a už se mi nechce dál v úkolu pokračovat. Jenže já fakt chci vědět, cože to tady vlastně mám najít?

Řekl jsem si, že budu hledat alespoň celé dopoledne a pokud to nenajdu, sbalím se a půjdu domů. Podíval jsem se do mobilu, na hledání jsem měl více, než tři hodiny. Opět jsem přiložil do ohniště a začal postupně procházet celé místo Oázy ticha. Koukal jsem na stromy, po zemi, odhrabával listí a hledal cokoliv, co by mohlo připomínat něco, co mám najít. “Dává to vůbec smysl, něco takového hledat?” ptal jsem se sám sebe často během hledání a čas mi utíkal neskutečně pomalu. Měl jsem dojem, že hledám už alespoň hodinu, ovšem mobil mi dal jasně najevo, že ve skutečně hledám jen 15 minut. “Začnu tedy systematicky a budu postupně procházet každičký centimetr celého okolí tady”, řekl jsem si a začal jsem si krokovat území, které prošmejdím od začátku až do konce. Prostor, který jsem si odkrokoval byl velký zhruba 30x30 metrů a uprostřed něj bylo ohniště s velkou skálou. Kolem bylo ještě několik menších skal. Či spíše skalek, řekl bych.

Jakmile jsem prostor začal skutečně systematicky a podrobně procházet, najednou jakoby se mi úplně změnil svět a čas se neskutečně zrychlil. Klečel jsem na kolenou a rukou rozhraboval hlínu, prozkoumával stromy ze všech stran a hledal jakoukoliv věc, která by mě zaujala. Díky tomu, že jsem si vše předem rozvrhnul, zjistil jsem, že mě to hledání začalo neskutečně bavit. Čas ubíhal mnohem rychleji, než předtím a já koukal všude kolem sebe. Jednou jsem dokonce narazil hlavou do skály, když jsem klečel a prohledával okolí. Ovšem pořád jsem nic nenašel.

Najednou jsem se kouknul na mobil a zjistil jsem, že už je půl jedné po obědě. Úplně mě to překvapilo, protože už před půl hodinou jsem chtěl jít domů. “No nic,”, pomyslel jsem si, “sbalím se a půjdu”. Moje modrohnědá krosna byla opřená o velkou skálu za ohništěm. Tuto krosnu mám již několik let, je mi takovým stálým parťákem na všech mojich cestách. Došel jsem k ní, že do položím sekerku, ovšem v okamžiku, kdy jsem se ji dotknul, tak ztratila balanc a převalila se na bok. Byla totiž poloprázdná, spacák a karimatku jsem v ní ještě neměl a proto byla taková vratká. Ihned když se překulila na zem, tak mi oči přeběhly po části skály, která se díky tomu odhalila. Ani nevím co, ovšem nějaká síla mě nutila na tu skálu pořád koukat. Až po chvíli jsem si všiml něčeho zvláštního. Hned u země, pod vrstvou hlíny jsem zahlédl jakýsi škrábanec. Nevypadal úplně přírodně. Soustředěně jsem na něj hleděl a poslepu odtáhl krosnu vedle, abych se na ten škrábanec mohl podívat lépe. Klekl jsem si k místu nálezu a rukou pomalu odhrnoval hlínu. To, co se přede mnou objevilo bylo nad slunce jasné! Našel jsem to, o čem mluvil starý pán. Byl to….