“Hele, kluci, mám nápad!”, začal jsem naši schůzku jednoho jarního odpoledne. Venku se již začalo vše zelenat, sněženky již dávno kvetly a všude bylo cítit ten typický jarní vzduch. Bylo to období, na které se všichni kluci těšili. Již brzy vylezeme ven s míči a budeme hrát čutanou, zahrajeme si schovku, vyrazíme na výlety a budeme si užívat všech těch dětských radovánek plnými doušky. Někteří kluci již nenápadně přestali nosit zimní bundy, o čepici ani nemluvě. Kdyby se to jejich rodiče dozvěděli, určitě by dostali vynadáno, ovšem vždy jsme si před rodiči pečlivě bundy oblékli a jen co jsme zalezli za roh, z jejich dohledu, už jsme vše sundávali. Bylo nám jedno, že nám je pořád chladno - hlavně, že už se to teploučko blíží a my jsme mu chtěli vyjít naproti.

“Tak co je to za nápad!?”, probudil mě svým naléhavým hlasem ze zasnění Špuntík. “Vzpomínáte si, jak jsme na podzim záviděli Dugenťákům jejich kroje? Co kdybychom si vyrobili vlastní?”, zahlásil jsem co nejnadšeněji jsem dovedl a doufal, že kluky tato myšlenka nadchne. Byl jsem trochu zklamaný, když kluci okamžitě mé nadšení nesdíleli. Nejdříve se ozval Vítr, který byl někdy takový bručoun a často pochyboval o našich nápadech. “A z čeho si ty kroje vyrobíme? My teď doma nemáme peněz nazbyt a maminka mi teď nedává žádnou korunku, protože sama nemá. Mě se to nelíbí!” rezolutně prohlásil Vítr a přidal se i Špuntík: “Jako kroj, proč ne, ale tak hezký, jako mají Dugenťáci si určitě nesvedeme vyrobit.” “Můžeme si jej ručně obarvit,” namítal jsem a ve mě se mísilo velké zklamání a zlost zároveň. “A jak to asi tak budeme obarvovat, když nemáme na barvy?!”, vrátil se do hovoru Vítr. Ostatní kluci jen mlčeli a tiše přemýšleli. Myšlenka kroje se jim možná líbila, ovšem vrtalo jim hlavou to, co říkal Vítr - Dugenťákům se náš kroj nevyrovná, ani kdybychom se sebevíc snažili.

Dugenťáci byli kluci o chlup starší, než my. Ti nejmladší měli 14 a těm nejstarším bylo kolem 18ti, ti už byli ve věku roverů. Dugenťáci byl náš krycí název pro hochy chodící do Hittlerjugend. Nesnášeli jsme je, neboť se nám pořád posmívali a dělali nám naschvály. Byli to kluci německých ostravských rodin, kteří se scházeli stejně, jako my, ovšem je vždy vedl nějaký dospělý Němec. Dugenťáci měli krásné, světlehnědé kroje, s krátkými kalhotami a výrazným opaskem, na němž byl vyražený emblém německé orlice s hákovým křížem. Hákový kříž na červeném podkladu měli tito kluci také na levém rukávě - tak, jak to měli všichni Němci na uniformách, ať už vojáků, policistů, celníků, atd.

“No já nevím, no,”, prohlásil do ticha Svíčka. To už mě začala ovládat skutečná zlost nad leností a neochotou mých družinových bratrů. Soustředil jsem se na tuto zlost a v ten okamžik, jakoby se ve mě něco přepnulo, zhluboka jsem se nadechl, postavil se a pronesl jsem řeč, která změnila všechno.

“Tak ja vám tedy něco povím!”, začal jsem důrazným, zvýšeným hlasem. “Vzpomínáte si, jak jsme loni s Mauglím byli v Paskováckém lese? Jak jsme bloudili a náhle začalo bouřit a přicházela bouřka? Vzpomínáte si, jak na nás Mauglí naléhal, že si máme postavit přístřešek a nám se nechtělo? Vzpomínáte si, jak jsme u toho měli hromadu připomínek a jak se Mauglí naštval a jal se přístřešek stavět sám? A vzpomínáte si, že jsme ten přístřešek dostavěli jen tak tak a jak jsme potom byli rádi, že bouřku přečkáme v suchu - jak nás tehdy zachránil nejen Mauglí, ale hlavně to, že jsme pracovali, jako správní skauti? Máte s sebou kámen soudržnosti?” zeptal jsem se a vytáhl z kapsy malý kamínek, který jsme tenkrát s Mauglím našli. Mauglí je náš vůdce, který občas s námi chodí na výlety, ovšem jinak nás nechává, abychom se scházeli na schůzkách samostatně. Pevně věří, že dokážeme na sobě pracovat i bez něj, k tomu nás přeci celou dobu vychovával.

Všichni kluci svorně sáhli do svých kapes a z nich vytáhli kamínek soudržnosti. “Jsme jedna parta!”, pokračoval jsem. “Kamínek soudržnosti máme každý z nás. Víme, že je jen náš a nikdo.... nikdo jiný, než my a Mauglí neví, proč ho v kapse nosíme. Nosíme ho přece proto, že jsme jeden celek - jeden tým. Ti nejlepší kamarádi. Takto to přece vždy Mauglí říkává. Já chci někam patřit a chci patřit právě mezi vás, protože lepší kamarády jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu. A chci, abychom naši soudržnost ukázali i ostatním lidem - našim krojem. Já nechci mít kroj, který bude nejhezčí. Je mi jedno, jaký kroj mají Dungenťáci. Je mi jedno, zda to bude roztrhané tričko či krásná košile. Já chci mít kroj, který bude náš! Jen náš. Kroj, o kterém budeme vědět, že jsme si ho vymysleli a vyrobili my sami a spolu s kamínkem nám bude připomínat, že máme jeden druhého a že se na sebe můžeme spolehnout. Do konce našich životů! Já prostě chci mít kroj soudržnosti!” prohlásil jsem nakonec tak rázně, až mě to samotného zarazilo. Téměř jsem už totiž křičel.

Kluci chvíli seděli a koukali na mě. Jasně jsem viděl, jak se jim v hlavách mísí různé myšlenky a pocity. Zřejmě je moje řeč překvapila ještě více, než mě. “A jakou barvu si tedy zvolíme?” zeptal se do ticha Vítr a tím bylo rozhodnuto! Kroj bude!

Večer, když jsem nad tímto zážitkem v posteli přemýšlel, uvědomil jsem si, že tam jsem se poprvé cítil skutečně dospěle. Řeč, kterou jsem pronesl, byla hodna skutečného vůdce a byl jsem na sebe náležitě hrdý.