„Hej, Ivčo, tak co, líbil se ti koncert?“, dozadu na mě volá Martina z přední části autobusu. Přišla jsem totiž na nástupiště pozdě a tak na mě zůstalo místo až vzadu. Autobus byl plný nadšených spolužáků a spolužaček, protože jsme zrovna mířili z koncertu, na který jsme se všichni tolik těšili. „Jasně! A jak!“, odvětila jsem, ovšem zarazilo mě, že jsem to nedovedla vyslovit s takovým nadšením, jak to běžně umím. Během odpoledne se mi totiž znenadání změnila nálada a já měla pocit, že něco není v pořádku. Přemýšlela jsem nad tím, ale nemohla jsem přijít na to, co. Znáte takový ten svíravý pocit u žaludku, jako když si učitel vybírá, koho vyvolá k tabuli a vy víte, že jste se látku nenaučili? Tak tento pocit, pocit úzkosti, se mi během koncertu neustále vracel zpět a zpět a s přibývajícím časem sílil a sílil. Cestou v autobuse naštěstí tento pocit začal pomalu ustupovat, až nakonec zcela zmizel. Koncert jsem si ale díky tomu neužila tak, jak jsem chtěla a docela mě to mrzelo.

Nakonec mě nadšení a atmosféra v autobuse tak strhla, že jsem zcela zapomněla na úzkosti a začala jsem tu pozitivní energii mých spolužáků nasávat, jak to jen šlo. Nadšeně jsme si vyprávěli o písničkách a zážitcích z koncertu, dokonce jsme si dvě písničky zazpívali společně. Jsou to ty okamžiky, kdy všichni společně sdílíme prožité zážitky a dělá to z nás ještě lepší partu. Máme se rádi. „Skoro jako v oddíle“, pomyslela jsem si. Jenže v oddíle jsou ty naše zážitky přeci jen častější a intenzivnější, než ve škole. Ve škole mám spoustu dobrých kamarádů a kamarádek, ovšem jen k málo z nich mám tak blízko, jako skoro ke všem, co jsme v naší družině. A proto jsem za takovéto okamžiky moc ráda.

„Tak čáááu zítra!“, pozdravili jsme se se spolužáky a já s Martinou a Jitkou společně vyrazily domů. Všechny totiž bydlíme blízko sebe a tak máme společnou cestu. Spolu chodíme i do školy a známe už od školky. „A viděla jsi toho kluka, co stál vedle mě na koncertě?“, vyhrkla na nás nadšeně Martina a bylo na ní vidět, že nám o tom chtěla říct hned po koncertě, jen jsme nikde nebyly samy a tak to nešlo. „Myslíš ten blonďák v tom žlutém tričku?“, zeptala se zvědavě Jitka a oči jí zářily zvědavostí. „No, ten... ten byl ale krásný.“, zasnila se Martina a já jsem dodala: „No všimla jsem si, že po sobě koukáte celý koncert“. „Jóóóó, a na konci, když jsem šla na záchod, tak za mnou přišel a 10 minut jsme se povídali. Je úúúúžasný!“, zasněně pokračovala Martina a pak zklamaně dodala: „Jenže je z Brna.“ Všem nám bylo jasné, že díky tomu se už asi nikdy nesetkají. „Ale koukejte, co mám!“, najednou Martina vytáhla z kapsy lístek, na kterém byla Petrova adresa i s telefonním číslem. „Supeeeer, tak mu zítra zavoláme, ne?“, navrhla Jitka a všechny jsme přikývly. „Tak jo, holky, já už jsem doma, tak zítra! A moc Ti to s tím Petrem přeju!“ popřála jsem Martině a všechny jsme se objaly.

Když jsem otevřela branku u našeho domu, přemítala jsem zážitky z koncertu a taky jsem Martině tiše záviděla její nový kontakt. Úplně mě to nabylo energií a těšila jsem se, až zalehnu doma do postele. Otevřela jsem dveře od domu, ze kterého se linulo neobvyklé ticho a napětí. Za skleněnými dveřmi jsem z obrysů těla poznala, že maminka s někým telefonuje a moje sestřička je vedle ní. Uslyšela jsem vzlyknutí a pak větu, na kterou jsem do konce svého života nezapomněla: „Zatím ještě žije!“ Ten pocit, který jsem měla na koncertě se vrátil, jen v mnohem větší intenzitě. Já věděla, že se něco děje! „Zatím ještě žije!“

O 12 hodin zpátky.

Tak, jako každé ráno, i dnes jsem vyrazil do koksovny, kde jsem pracoval, jako vedoucí chemie. Za těch mnoho let i soudruzi komunisti pochopili, co všechno umím a že nebyl úplně dobrý nápad mě sesadit kvůli jednomu článku. Trvalo dlouho, než jsem se vypracoval alespoň na jednoho z vedoucích chemického úseku, ovšem bylo mi jasně naznačeno, že hlavní vedoucí nikdy být nemohu. Škraloup, který jsem si článkem tehdy udělal byl příliš silný. Dnešní den začínal, jako každý jiný. Přišel jsem do práce, dal jsem si kafe a procházel, co se stalo včera a během noci. Měli jsme odstávku chladící sekce chemického úseku a tak jsme neočekávali žádné problémy. V noci chlapi vyčistili 4 velké zásobníky s kyselinou. „Vrhnete se dnes na ty plynové zásobníky?“, ptá se mě Karel, ředitel chemického oddělení. „Ahoj, Karle...“, vždy pozdravím, když na mě někdo poprvé promluví „... ano, v noci se vyčistily ty kyselinové zásobníky, tak to půjdu zkontrolovat a chlapi se mezitím vrhnou na ty plyňáky.“, vysvětlil jsem Karlovi plán na dnešní den. Ten jen tiše pokýval hlavou a odešel. Karel je dobrý šéf. Sice má občas ty svoje nálady, ale je velmi férový. Jen co Karel odešel, rozdal jsem chlapům práci. Než jsem odešel na kontrolu, všiml jsem si, že Zdeněk je dnes nějaký bledý. „Jsi v pořádku, Zdeňku?“, zeptal jsem se ho. On se na mě podíval a tiše odvětil „Jo, v pohodě!“. Já ale věděl, že tomu tak není. Odešel jsem na kontrolu již vyčištěných zásobníků.

Zásobníky jsou to veliké, na dno se bez problémů vejde i 50 chlapů. Dovnitř se dostáváme přes otvor, který je hodně stísněný a na tuto práci jsem se moc netěšil. Budu muset do všech těchto zásobníků vlézt a zkontrolovat, zda jsou dobře očištěné. Snad to dnes půjde rychle. Když jsem zkontroloval poslední zásobník, ulevilo se mi. Chlapi na noční odvedli skvělou práci a nic se nebude muset čistit znovu. Zrovna jsem zapisoval výkaz o inspekcích, když jsem náhle uslyšel hukot z jednoho plynového potrubí. Všechna potrubí jsou teď uzavřená, aby do zásobníků nemohly vnikat nebezpečné plyny, když se zrovna čistí. Proto mi hned bylo jasné, že je něco špatně. „Héééééééééj, kdo otevřel kohoutek na potrubí?! Okamžitě ho uzavřete! Hned, já tam mám chlapi!“, zařval jsem na celou halu utíkal směrem k ústí potrubí. V tyto okamžiky vždy jednám instinktivně. Rozbuší se mi srdce, adrenalin se mi nahrne do žil a já prostě vím, co musím udělat.

„Hej, chlapi, Zdeněk je ve dvojce!“, zařval Martin přesně v okamžiku, kdy se z dvojky ozval tlumený pád a z horní výpusti začala pomalu unikat pára. Okamžitě jsem se zastavil a běžel směrem k druhému zásobníku. Bez rozmyslu jsem se prosoukal dovnitř tak rychle, jak nikdy před tím, instinktivně jsem si nasadil papírový respirátor, který vždy nosím u sebe. Uvnitř bylo horko, plyn se linul celým zásobníkem a nebylo tam mnoho vidět. Na zemi jsem spatřil Zdeňka a okamžitě jsem k němu přiběhl. Byl v bezvědomí a mě bylo jasné, že to má na svědomí plyn, který do zásobníku vnikl. Jakmile jsem ho zvedl, tak se znenadání ozval další hukot a já věděl, že je zle. Z vedlejšího potrubí se dovnitř prodírala pára a já hned věděl, že je zle, neboť pára z tohoto potrubí má přes 300 stupňů Celsia. Naposled jsem se zhluboka nadechl, zadržel dech a respirátor jsem odhodil na zem. Chytil jsem Zdeňka pod ramena a v tu chvíli vnikající pára nabrala na intenzitě a hlasitě syčela. Otočil jsem se zády k ústí potrubí, ze kterého nebezpečně unikala horká pára, tak, abych Zdeňka chránil před párou celým svým tělem a proběhl jsem směrem k východu. Nedovedete si představit tu bolest, která mnou projela, když mě vařící pára přímo zasáhla. U východu z plyňáku jsem bolestí polevil a upadl na zem.

Pak si již nic nepamatuji.

Probudil jsem se v nemocnici na popáleninovém centru v Zábřehu. Kolem postele byla celá moje rodina, manželka i dcery. Brečely. Popáleniny jsem měl na 80% těla, zejména záda, kyčel a pravá ruka. Lékaři říkali, že je zázrak, že jsem to přežil a že pořád není jisté, že se vyléčím. Ovšem moje touha žít mi pomohla a popáleniny se nakonec rychle zahojily.