Jednou večer jsem přišel domů plný dojmů a zážitků, které jsem nadšeně chtěl povědět mamince a babičce. Než jsem ovšem vůbec stačil začít, maminka rázně zavelela “Povíš mi to všechno, až si vlezeš do vany a umyješ ze sebe tu špínu! Tak šupej!” Mamince jsem odporovat nikdy nedovedl a tak jsem se sklopenou hlavou šel do koupelny, napustil si vanu, svlíkl se a opatrně se ponořil do teplé, až horké vody. Ihned jsem pocítil štípání nových škrábanců, které jsem si uštědřil během fotbálku, který jsme si krátce zahráli, když jsme se vrátili z naší schůzky. Dokonce nás Dugenťáci tentokrát ani nevyhodili ze hřiště. Ve vaně jsem si lebedil a odpočíval, když někdo zaklepal na naše dveře. Slyšel jsem, jak babička kráčí otevřít dveře, do kterých vešel pán. Poznal jsem to podle jeho hlasu, ačkoliv jsem nerozuměl tomu, co povídá, neboť zdi našich pokojů byly tak silné, že jsem sotva rozpoznal, že se jedná o muže. Z jeho hlasu jsem jasně vycítil naléhavost a důležitost zprávy, kterou našim sděloval. Všechno toto jsem si ale uvědomil až zpětně, neboť v tento okamžik jsem pouze měl zavřené oči a přemítal každičký okamžik naší výhry na Frýdlantských mostech. Ta pohoda ve vaně byla velmi uklidňující a nakonec jsem byl rád, že mě maminka poslala se vykoupat. Můj dech se zpomalil a nové rány mě již přestaly štípat.

Náhle jsem se ve vaně prudce posadil, poněvadž na dveře koupelny někdo naléhavě zabušil. “Ihned vylez ven, musíme okamžitě ...!”

„Ihned vylez ven, musíme se okamžitě sbalit a jít se schovat do krytu!“, přemítal jsem si znovu a znovu slova maminky, když mě vyháněla z vany. To už bylo v době, kdy jsem seděl v krytu s dalšími asi 20ti lidmi. „Němci jsou na ústupu a sovětští vojáci se blíží k Ostravě. Pokud by přišly boje, bude pro nás bezpečnější, když budeme tady.“, začal svou krátkou řeč pán, který měl zřejmě na starosti tento kryt. Byl to pán kolem 50ti let s vrásčitou tváří, ze které bylo snadné vyčíst, že během svého života si toho prožil skutečně hodně. Husté obočí, mohutný a široký nos, plné rty, to všechno jen podtrhovalo osobnost tohoto pána. Nikdo si nedovolil říct ani půl slova, když mluvil a všichni se přesně řídili tím, co tento pán řekl. V tu chvíli jsem si zřejmě neuvědomoval vážnost této situace, neboť jsem se zaujetím sledoval, jakou energii tento pán v sobě má. Mluvil tak, že nikdo nepochyboval o jeho slovech a pán měl skutečnou přirozenou autoritu. Věděl, co dělá a všichni tomu věřili. Tuto noc a několik dalších jsme přečkali v bunkru, než nastal okamžik, který změnil životy miliónů lidí na tomto světě.

Válka skončila.