Dugenťáci nás opět pěkně naštvali. Vyhnali nás ze hřiště, posmívali se nám a Svíčku dokonce zbili. Stalo se to minulý čtvrtek. Už nás to vážně štvalo, protože kdykoliv oni přišli na hřiště, museli jsme přestat hrát a jít jinam. Dugenťáci prostě měli přednost a nám to přišlo, jako veliká nespravedlnost. Němci přijeli do Ostravy ozbrojení, zabrali nám to tady a ještě jsme museli jejich děti pouštět na hřiště, které jsme s tatínky vybudovali. Neměli jsme je rádi, ale nemstili jsme se jim. Mauglí nás naučil, že když na zlo odpovídáme zlem, tak to pouze vytvoří větší zlo. I přesto nás to ale moc štvalo.

Němci neměli přednost pouze na hřišti, ovšem i v obchodech a na všech veřejných místech. Všude, kam vešli, tak šířili strach - lidé se jich báli a tak si nikdo z Čechů Dugenťákům nedovolil odporovat, neboť oni by to šli ihned žalovat svým rodičům.

Jeden den se mi ovšem vryl do paměti tak silně, že na to vzpomínám dodnes. “Dozvěděl jsem se, že Dugenťáci budou nacvičovat pochod na Frýdlanských mostech!”, nadšeně halekal Špuntík ihned, jakmile vkročil do klubovny! “Mohli bychom se domluvit s celým našim 6. praporem a jít se tam podívat!”, pokračoval ve svém nadšeném nápadu. Válka se již blížila ke konci a síla Dugenťáků nebyla taková, jako kdysi. Naše družina byla součástí 6. praporu, ve kterém bylo dalších několik družin a dohromady nás bylo téměř 40. To už je slušná skupina. Nikdo z nás neměl Dugenťáky v oblibě a za to, co provedli Svíčkovi jsme chtěli nějakou odplatu. Všichni jsme začali nadšeně vytvářet plán, jak na ně vyzrát. To jsme tehdy ještě netušili, jakého vítězství dosáhneme.

Když Mauglí vstoupil do klubovny, všichni jsme se na něj vrhli a začali mu vykládat o našem plánu. V tom nadšení jsme ovšem mluvili jeden přes druhého tak, že chudák Mauglí z toho vůbec nic neměl. Musel nás nejdříve všechny utišit a pak mu Karel v klidu vysvětlil, co jsme vymysleli. Mauglí se na nás zadumaně díval a pak prohlásil: “Ten nápad se mi velmi líbí. Proberu to s náčelnictvem 6. praporu!”. Všem se nám ulevilo, že se Mauglímu nápad líbil a nadšeně jsme řvali.

Za dva dny to začalo. Frýdlantský most je široký most ve Fifejdách v Ostravě. Na tomto mostě často Dugenťáci nacvičovali vojenské pochody, formace a učili se pochodovat v rytmu písně, kterou zrovna zpívali. Oni mohli kdykoliv zpívat písně, jaké chtěli, my Češi jsme měli spoustu písniček zakázaných. Ve 2 hodiny odpoledne se celý náš 6. prapor sešel asi kilometr od mostů. Naše družina přišla hrdě v našich nových krojích, které jsme narychlo dodělávali, ať je máme na tuto akci připravené. Náš kroj byl velmi skromný - každý z nás si obarvil tričko dle vybrané barvy duhy, jen šátek jsme si všichni obarvili do modra - chtěli jsme mít nějakou část kroje stejnou. Na rukáv jsme si připnuli odznak Klubu českých turistů. Když jsme vyrazili z klubovny, byli jsme na sebe náležitě hrdí a kráčeli jsme rovně a tak, aby každý náš kroj viděl.

Všem nám nervozitou bušilo srdce, co se stane, až akce “D” započne. Nervozita byla vidět i na vůdcích, ale všichni jsme cítili, že je to správná věc a že to musíme udělat. Musíme ukázat naši jednotu a musíme ukázat, že se jich už nebojíme. A tak jsme společně vyrazili na západní stranu mostů.

Na místo jsme dorazili asi 20 minut před začátkem cvičení německých mladíků. Někteří nás spatřili cestou na druhou stranu mostu a nedůvěřivě až nenávistně na nás koukali. Byli jsme pro ně rušivý element a nerozuměli tomu, co tady pohledáváme, když na tomto mostě vždy cvičí oni. Čím víc Dugenťáků přicházelo, tím více jsme byli nervózní. Vzrušení na nás muselo být vidět už z dálky a trošku jsme taky znejistěli, zda je to skutečně dobrý nápad. Zda z toho nebudeme mít problémy. Přesto síla naší soudržnosti a touha po mírumilovné odplatě zvítězila.

A pak to začalo. Celým okolím se začal rozléhat hlas německého vůdce, který Dugenťákům dával příkazy a oni je, jako jeden muž, plnili. V tu chvíli se celý náš 6. prapor v tichosti zformoval. Naši jednotu vyjadřovalo to, jak jsme se dokázali všichni zformovat, aniž bychom to kdykoliv předtím nacvičovali a vše jsme zvládli v tichosti. Nad hlavami nám krákoraly vrány. “To musí být ale pohled, tam shora”, pomyslel jsem si a představoval jsem si, jak nás teď ty vrány asi vidí. Na každé straně mostu stojí skupina zformovaných mladých jinochů v pozoru a netuší, co se bude dít. Z obou stran je cítit veliké odhodlání. V tuto chvíli mi po celém těle naskočila husí kůže a mráz mi projel po zádech. Obě strany stály v pozoru asi dvě minuty bez pohnutí a největším pohybem, který kdokoliv z nás udělal bylo mrknutí oka. Najednou se z druhé strany mostu ozval rázný a krátký příkaz, po němž Dugenťáci okamžitě začali pochodovat naproti nám. Při pochodu zpívali nějakou německou píseň a nohama došlapovali na zem přesně v rytmu písně, kterou zpívali. Ač to nerad přiznávám, bylo fascinující je pozorovat. Ta přesnost pohybů a kroků, to, jak šli jako jeden muž, z toho šel veliký respekt. Byla z nich cítit sehranost, fungovali, jako stroj... ovšem stroj, který nešířil nic dobrého. Šířil strach.

Tak. A teď je řada na nás. “6. prapor! Pochodéééééém vchod!!!” zavelel Mauglí a vydali jsme se na pochod proti Dugenťákům. Zpočátku náš pochod nebyl zdaleka tak plynulý, jako ten jejich, ale velmi rychle jsme náš krok srovnali. A začali jsme zpívat: “Vyhorela stará Túra Brezová, zapálila, zapálila, kucharenka kňazová.”. Byla to jedna z mála písniček, kterou jsme mohli zpívat a proti tomu nám nemohl nikdo nic říct. Jak se oba útvary k sobě přibližovaly, napětí silně rostlo. Myslím, že v tuto chvíli již pochopili, o co nám jde. Chceme Dugenťáky přeřvat naší písničkou! S každým jedním krokem náš hlas sílil. Když jsme byli asi 20 metrů od sebe, začali jsme hlasitěji a hlasitěji dupat do rytmu. Výhodou naší písničky bylo, že měla jiný rytmus, než ta jejich a my se silně soustředili, ať udržíme rytmus té naší. Když byli Dugenťáci téměř na dosah u nás, nastalo něco, co jsme nečekali, že se stane! Jejich zpěv a pochodový krok byl najednou mnohem slabší, než ten náš. V jejich tvářích bylo vidět velké odhodlání vyjít z tohoto mírového zápasu, jako vítězové, ovšem převaha tentokrát byla na naší straně. Nebyla to převaha v počtech lidí, ovšem převaha v chuti ukázat, že se jich nebojíme. Byla to převaha spravedlnosti, která se právě v těchto sekundách konečně otáčela na naší stranu.

Najednou Dugenťáci ztratili rytmus a během několika sekund se jejich pochod stal chaotický a začali pochodovat zcela mimo rytmus. Rozhodili jsme je! Když jsme je těsně míjeli, pořád jsme koukali před sebe a hrdě dopochodovali na konec Frýdlantských mostů. “Zastavit, stáááát! Čeléééém vzad.”, zavelel Mauglí a otočili jsme se směrem k Dugenťákům. Ten pohled nikdy nezapomenu. Dugenťáci se zcela zastavili a s porážkou ve tvářích na nás koukali. Již nestáli v pozoru jeden, jako druhý. Již to nebyl dobře namazaný stroj, který bezchybně funguje. Najednou před námi stáli poražení a překvapení kluci. Byli jsme na sebe hrdí a bylo to pro nás obrovské morální vítězství.