Na ten den si pamatuji dodnes. Měli jsme zrovna schůzku a dlouze jsme mluvili o tom, jak sovětští vojáci vtrhli do naší země. "Říkají, že nám jedou pomoci, ale já jim nevěřím", říkal jsem skautkám v oddíle. "Když do země přijedou vojáci v tancích, nedá se tomu říkat pomoc. Prostě nedá!", pokračoval jsem ve vysvětlování, jak to vidím já. "Zažil jsem za války spoustu věcí. Pamatuji si, jak byli skauti pár týdnů před koncem popraveni v Českém Těšíně a obávám se, že pro skauting zde v dalších letech nebude místo. Nebude to pro nás lehká doba a proto musíme co nejvíce držet při sobě. Skauti musí ukázat jednotu a schopnost spolupracovat. Nevzdáme se našich ideálů. Nikdy!“, pronesl jsem tak naléhavě, až mě to samotného překvapilo. „Skauting nesmí umřít! A taky neumře! Zažili jsme spousty dobrého i špatného, ale skauting zatím pokaždé přežil. A přežije i sovětskou okupaci. Uvidíte, holky...“, pokračoval jsem a bylo na nich vidět, jak pozorně poslouchají. Žádná z nich ani nedýchala a všichni jsme jaksi uvnitř nás cítili, že tento den si budeme pamatovat do konce našich životů. A taky se tak stalo. Začala doba temna. Pro skauting určitě.

Asi měsíc po okupaci jsem si doma hrál se svojí dcerou, když náhle někdo zaklepal u dveří. Byla neděle odpoledne a v tuto dobu k nám nikdo nechodil. Srdce se mi náhle rozbušilo a žaludek sevřel úzkostí – tušil jsem, že se něco stane. „Dobrý den pane, můžeme si promluvit?“, zeptal se urostlý pán ve dveřích. Měl něco kolem 35ti let, nakrátko ostříhané hnědé vlasy a ve tváři pohled člověka, který nepřináší dobré zprávy. Do očí se mi podíval tak přímo, že jsem z toho ihned vycítil, že otázka „můžeme si promluvit?“ ve skutečnosti otázkou nebyla. Byl to příkaz. Příkaz od člověka, který poznal, co je to moc a nyní ji chce uplatnit. Na mě. A brzo jsem poznal, že nejen na mě.

Když jsme si sedli do kuchyně, přiběhla k nám dcerka s úsměvem na tváři a nadšením, které bylo cítit z celého jejího těla. Ovšem ihned poznala, že něco není v pořádku. „Běž si teď prosím hrát do pokojíčku, ano? Až si tady s pánem popovídám, přijdu za Tebou.“ Dcerka rychle pochopila vážnost situace a poslušně odešla. Rvalo mi srdce, že jsem s ní nemohl sdílet nadšení, se kterým mi přišla ukázat draka, kterého zrovna namalovala.

„To jste neměl dělat, pane“, říká mi náš nečekaný návštěvník a já si zrovna v tuto chvíli uvědomuji, že se mi ani nepředstavil. „Kdo jste?“, zeptal jsem se ho tedy. „Není důležité, kdo jsem, ovšem koho zastupuji. Já, pane, zastupuji náš lid a náš lid říká, že to jste skutečně dělat neměl.“, pokračoval pán tichým a vyčítavým hlasem. Mluvil velice klidně, ale rázně. V tuto chvíli mi pomalu začínalo docházet, o čem že to tento pán mluví. Hlasitě si povzdechl. „Víte, když si včera pan ředitel přečetl Vítkovické noviny, nedal jste mu jinou šanci.“ Ano, ano Vítkovické noviny. Tušil jsem, že půjde o můj článek, úplně jsem zapomněl, že vyšel právě včera.

Jak jsem říkal našim skautkám, musíme se umět postavit za správnou věc. Článek o tom, že příjezd vojsk rudé armády považuji za okupaci jsem prostě napsat musel. Nemohl bych se jinak podívat sám sobě do tváře – nejen sobě, ale taky všem z našeho oddílu. Okupaci neschvaluji a myslím, že je správné, že jsem to takto veřejně řekl. I za cenu, že teď přijdou důsledky, které se mi nebudou líbit.

„Již nemůžete nadále zastávat funkci vedoucího naší chemické divize...“, přerušil moje myšlenky nenadálý posel špatných zpráv a z intonace jeho hlasu bylo jasně poznat, že věta ještě neskončila. „... a taky již nadále nemůžete vést váš oddíl.“ Upřeně jsem se na něj podíval a z mé tváře se muselo dát jasně vyčíst, že tato zpráva mě velice překvapila a zasáhla.

Pán v tichosti vstal a odešel.