Pěkně s námi Orlíci vypekli. Celé to jejich tajemství si vymysleli jen proto, aby si z nás mohli udělat legraci! Když nás ostravskými uličkami v tu sobotu zatáhli až do Přívozu a najednou k nám přiběhli a začali se nám smát, došlo nám, že si z nás jen vystřelili. Zkazili nám celé dobrodružství a naše nevraživost se změnila v nenávist. V tu dobu jsme ovšem nevěděli, co všechno nás ještě během následujících několika týdnů potká.

Naše klubovna se nacházela ve Škole u Pekaře Smudy - alespoň tak jsme tomu říkali. V té samé budově kdysi sídlil 1. oddíl ostravských skautů, ovšem to jsem se dozvěděl až mnohem později. Dnes tam kromě naší klubovny taky byla přestupní stanice německých vojáků a dodnes nerozumím tomu, proč nás tam nechali a nevyhnali nás. Každopádně válka už se blížila ke konci a bylo vidět, že němečtí vojáci již melou z posledního. Jednoho sobotního odpoledne dostal Karel nápad: “Kluci, až ti němčouři půjdou na frontu, vběhneme do té jejich ubytovny a prošmejdíme to, co vy na to?” Všichni jsme okamžitě souhlasili. Tedy až na Svíčku, který to považoval za velmi nebezpečné a nechtěl se této akce účastnit. “Vypozoroval jsem,” prohlásil Karel, “že v sedm hodin večer odcházejí na frontu, ovšem vojáci z fronty se vrací až v osm, takže máme hodinu čas, abychom se podívali, co tam mají.”. Všichni jsme se tedy domluvili, že v pátek večer vyrazíme na výzvědy!

A tak se i stalo. Já, Špuntík, Karel, Vítr a Trojka jsme se potkali hned po škole a netrpělivě vymýšleli taktiku naší akce. “Potřebujeme hlídky a znamení!”, hlesl Trojka hned když jsme se setkali. “A taky taktiku na ústup!”, doplnil jsem ho. A tak jsme celé odpoledne strávili nad velkou taktickou akcí, která nás večer čekala. A to jsme ještě netušili, co všechno tam najdeme!

Když se setmělo a hodinky u kostela ukazovaly čtvrt na sedm, tiše jsme seděli v klubovně a čekali. Úkoly jsme měli perfektně rozdělené a každý věděl, co má dělat. V tuto chvíli jsem měl dost času na přemýšlení a poprvé jsem si na tom místě uvědomil, že jsem hrdý na to, jak skvělou partu máme. Nikdy jsme se vzájemně nepodrazili, mohli jsme se na sebe ve všem spolehnout, nebáli jsme se práce ani nových výzev, vždy jsme si pomáhali a byli jsme tým. Dobře fungující tým. A k tomu všemu jsme ani nepotřebovali dospělého! Dokázali jsme sami vytvořit partu těch nejlepších kamarádů, kteří za všech okolností drží při sobě. A taky jsme se toho na spoustě našich výletů naučili. Umíme rozdělat oheň, postavit si přístřešek, dobře si uvařit, ošetřit zranění, zvládneme se orientovat i v tom nejhlubším lese a umíme si všechno toto parádně užít. Byl jsem na nás hrdý, skutečně hrdý. Tento pocit jsem zažil poprvé v životě, moc jsem si ho užíval a nikdy, nikdy jsem na tento okamžik nezapomněl. I když nás to malém stálo život...

Celá akce začala přesně podle plánu. Já a Trojka jsme čekali před školou a hráli si s míčem. Ono tedy ten míč jsme tam měli jen proto, abychom nebyli někomu nápadní. Ve skutečnosti jsme bedlivě sledovali, kdy němečtí vojáci opustí budovu a zhruba 10 minut před sedmou pomalu začali vycházet ven. Měli na zádech velkou vojenskou krosnu, po bocích zavěšené vojenské boty, za pasem revolver. Někteří měli za opaskem připravené granáty, jiní měli samopal. Vždy nás to fascinovalo, když jsme je pozorovali. Někdy, když se vraceli z fronty, tak se na nás ani nepodívali, ovšem jindy se pousmáli a řekli nám i pár slov německy. Dnes jsme s nimi nechtěli navazovat hovor. Srdce nám tlouklo pěkně rychle a byli jsme velmi nervózní, až jsme měli dojem, že na nás musí být jasně vidět, že něco kutíme. Vojáci si mezitím zapálili cigaretu a o něčem se hlasitě bavili. Zřejmě čekali na ostatní, až vyrazí na frontu. Přesně v sedm hodin vyšel ven německý voják, který něco zařval, až to s námi trhlo. Srdce se nám okamžitě rozbušilo, jako skoro při každém našem dobrodružství. Je to takový ten pocit, který je v ten okamžik nepříjemný, jenže pak, když už je po akci, tak po stejném pocitu pachtíme znovu a znovu. “Zřejmě to byl jejich velitel”, pomyslel jsem si. Všichni vojáci se okamžitě zformovali a stáli v pozoru. Po chvilce velitel opět něco zařval a všichni stejným krokem vyrazili pryč, až po chvilce zmizeli v ostravských uličkách. Počkali jsme ještě 10 minut a pískli morseovkou tečku a čárku - Akce A muže začít!

Karel a Vítr neslyšně vběhli do budovy, kde vojáci přespávali. Já s Trojkou jsme pořád hlídali a srdce se nám rozbušilo pokaždé, když kolem někdo prošel a přiblížil se k budově. Kluci byli uvnitř zhruba 20 minut, ovšem nám to přišlo, jako dvě hodiny. Jim uvnitř ubíhal čas velmi rychle, ovšem nám se naopak vlekl, jako stará parní lokomotiva. Po asi 20ti minutách parťáci vyběhli ven a mrkli na nás, ať jdeme za nimi, že “akce je skončena”. Okamžitě jsme odhodili míč a vběhli do klubovny. Karel vítězoslavně stál u jakési papírové krabice, která zaštěrchala, kdykoliv jsme s ní pohnuli. Kluci nás opět napínali a nechtěli nám ukázat, co v nocležně našli.

Když Karel krabici otevřel, všichni jsme oněměli. Uvnitř byla hromada nábojů a nábojnic a na nich byl položený jeden revolver a tři granáty. “Byly tam toho hromady, vzali jsme jen toto. Ani si nevšimnou, že jim tam něco chybí.”, oznámil nám Vítr. Všichni jsme koukali na tu hromadu zbraní a nábojů. Byla už zima a tak jsme si zatopili ve vincku. To byly kamna, které jsme získali během léta za brigádu. Pomáhali jsme na místní pile řezat dřevo a za utržené peníze jsme si koupili úplně nová kamna. A teď, když byl podzim v plném proudu, jsme měli možnost je pořádně vyzkoušet. V klubovně se po chvilce rozvinulo krásné teplo, takže jsme si mohli sundat bundy a svetry.

“Pojďme jeden ten granát rozebrat!” navrhl Trojka a všem se nám vzrušením opět rozbušilo srdce. Nevěděli jsme, zda je granát pravý a funkční, ovšem chlapecká touha po dobrodružství byla v tu dobu silnější, než zdravý rozum. Chvíli jsme rozjímali, zda je to dobrá myšlenka, ovšem chuť něco zažít byla tak silná, že jsme jí nedokázali odolat. Trojka vzal do ruky granát, osmičku klíč a po-otočil šroubem, který byl na granátu. Podal mi granát s klíčem a na řadě jsem byl já. Také jsem po-otočil šroubem a podal granát Karlovi. Ten zas Větrovi a ten Peckovi. Svíčka s námi nebyl a proto se granát opět dostal k Trojkovi. Každé otočení šroubem jsme sledovali se zatajeným dechem a čekali, co se stane. Srdce nám bušilo více a více a ten, kdo byl zrovna na řadě ani nedýchal. Granát oběhl dvě kolečka, až se opět dostal ke mě. Ruce se mi klepaly, jako když se vrátím v zimě domů a dobrodružství se střídalo se strachem. Otočil jsem tedy šroubem, ten se uvolnil a svým typickým cinknutím dopadl na zem. Držel jsem v dlaních odšroubovaný granát a nevěděl, co teď. Granát jsem tedy pomalu položil na stůl a ve všech nás hrklo, když se najednou rozdělil na půlky. Koukali jsme všichni na dvě poloviny granátu, které byly propojené dvěma provázky. Moc dobře jsme si uvědomovali, co se stane, když se ty dva provázky rozpojí. Měli jsme veliký strach. Po chvilce vzal Trojka opatrně granát do svých rukou, uzavřel ho a zašrouboval. Všem se nám neskutečně ulevilo a s Karlem jsme si o tomto zážitku ještě dlouho potom vyprávěli. Byla to od nás veliká hloupost a nezodpovědnost. Večer jsme granát vrátili zpátky do krabice, odešli domů a plni zážitků šli spát. Na tento večer nikdy nezapomeneme.

Na druhý den jsme se všichni setkali odpoledne před klubovnou. “Hej, kluci, koukejte!”, zařval jsem okamžitě, když jsem vešel do naší klubovny. Koukali jsme všichni na prázdný stůl a nevěřili svým vlastním očím. Krabice s nábojnicemi a granáty byla pryč!

Nikdy jsme nezjistili, kam zmizela.