“A co uděláš se svým 30. oddílem, když půjdeš do té Prahy?”, ptal se mě Liba, dlouholetý kamarád a vůdce oddílu BVU. BVU byl kdysi původně oddíl skautský, ovšem časem se oddělil a v té době ho vedl právě Liba. Sám jsem na tuto otázku neuměl odpovědět, neboť jsem nevěděl a navíc jsem měl plnou hlavu jiných starostí. Byl to totiž můj maturitní ročník a já měl spousty práce s učením a přípravou na přijímací zkoušky na Vysokou školu. Vždy mě bavila chemie a tak jsem se hlásil na Vysokou Školu Chemicko-Technologickou v Praze. “Čoveče, sám ještě nevím a teď na to vůbec nemám pomyšlení s tolika učením”, okamžitě odpovídám Libovi. Ten chvíli tiše mlčí a pak pronese: “Mohl bys oddíl dát pod nás a my se o něj postaráme.” Musím říct, že se mi ta myšlenka zpočátku nelíbila. BVU již nebyl skautský oddíl a spousta jiných skautských oddílů se přeměnila v Pionýra - dokonce i časopis Skaut začal vycházet, jako Pionýr, ovšem se zaměřením na oddíly přidružené ke škole. A to náš 30. oddíl rozhodně nebyl. Pravdou je, že v té době se mi těžko skautovalo - byl jsem ještě mladý, neměl jsem mnoho zkušeností a taky jsem neměl od koho čerpat inspiraci. Ale i tak jsem byl hrdý na to, co jsme s oddílem dokázali.

Po maturitě proběhl tábor a pak se léto rychle blížilo ke konci. S blížícím se zářím jsem byl čím dál, tím více nervózní. S přechodem na vysokou školu začala moje nová životní etapa. Pevně jsem věřil, že se budu pravidelně vracet a nadále pracovat s oddílem, ač již jen přes víkendy. Pořád mi ale v hlavě visela nabídka, kterou mi ještě před maturitou nabídl Liba. Oddílu jsem se ale vzdát nechtěl. Tatínek pracoval u železnice a tak jsem věděl, že cestovat mohu zadarmo.

Jaké pak bylo pro mě překvapení, kolik povinností jsem na vysoké škole měl. Již to nebylo tak pohodové, jako studium na gymnáziu. Měl jsem toho skutečně hodně a již po několika málo měsících jsem zjistil, že nemohu do Ostravy dojíždět každý víkend. V Praze se mi taky stala velmi zajímavá příhoda, která pro mě dodnes nebyla vysvětlená.

Jeden náš vůdce mi dal kontakt na vůdce roverského kmene v Praze a řekl mi, ať ho navštívím a třeba budeme schopni v Praze rozvinout nějaké skautské aktivity, což by pro mně bylo snažší - a bez dojíždění. Rozhodl jsem se ho tedy navštívit.

Jednoho úterního odpoledne jsem tedy přišel do Dejvic do pavlačového domu, kde měl vůdce bydlet. Nakročil jsem na rozvrzané schody, abych vyšel do třetího patra. Kráčel jsem dále po dřevěné podlaze a všichni v okolí museli vědět, že tudy někdo prochází. Za dveřmi jsem najednou uslyšel štěkot psa, ke kterému se pak přidali i další. Kočka se mezitím líně procházela po nádvoří, jakoby věděla, že teď je před psy v bezpečí a může se klidně promenádovat po jejich revíru. Jakoby jim dávala najevo, že teď jsem tady pánem já! Došel jsem ke dveřím číslo 39, kde měl bydlet vůdce roverů a zaklepal jsem na dveře. Po chvilce ticha jsem uslyšel rázné kroky a dveře se otevřely. Přede mnou stál mladý, asi 25ti letý muž s jistým a přímým pohledem. “Ahoj, já jsem za Tebou přišel na doporučení Lišky, našeho vůdce z Ostravy”, začal jsem konverzaci a podával mu svoji skautskou levici. Výzvu k podání ruky přijal a stiskl mi ji pevně a sebevědomě, jakoby mi tím chtěl dát něco najevo. “Pojď dál, vyzval mě a sám vkročil zpět do svého bytu.” Následoval jsem ho do jeho pracovny, která mi doslova vyrazila dech. Všude kolem měl police se snad tisíckami knížek, na stole měl položený velký, lovecký nůž, který zrovna brousil svým brouskem. K tomu mu svítila lampička, neboť jeho pracovna byla poměrně tmavá. Sedl si za svůj stůl a vyzval mě, ať si sednu naproti. Chvíli byl ticho a pak se mě znenadání zeptal. “Víš, kdo je zakladatel světového skautingu?” “Robert Baden-Powell”, okamžitě jsem odpověděl. “A kdo založil český skauting?”, pokračoval v otázkách. “Antonín Benjamín Svojsík”, ihned jsem odpověděl. “A ve kterém roce vznikl skautský slib tak, jak ho známe dodnes?” Začervenal jsem se. Odpověď jsem totiž neznal a pak přišla série dalších otázek, u kterých jsem zjistil, že toho o skautingu zdaleka nevím tolik, kolik jsem si myslel.

“Vidím, že máš skutečný zájem o práci ve skautu a myslím, že v našem roverském kmeni bychom mohli společně pracovat, budeš-li mít chuť, samozřejmě. Jen tě upozorňuji, že skaut je hodně o odpovědnosti a důslednosti a neradi bychom pracovali s někým, kdo k věcem přistupuje ledabyle.” “Tak to se můžeš na mě spolehnout, z toho strach nemám!”, hrdě jsem prohlásil a podal mu levici na znamení, že svou větu myslím smrtelně vážně. “Přijď tedy příští týden v úterý ke mě a domluvíme se, jak Tě uvedu do našeho kmene.” Na úterý jsem se velmi těšil, ale zároveň jsem byl dost nervózní. V mezičase jsem si koupil knížky o skautingu, abych doplnil alespoň některé znalosti, které mi při našem prvním setkání scházely. Obával jsem se, zda mezi rovery zapadnu, neboť pokud mají takového sečtělého vůdce, zřejmě toho budou o skautu vědět mnohem více, než já.

Úterka jsem se nemohl dočkat. Ještě dopoledne jsem si v knize četl o historii skautingu, abych mu ukázal, že to myslím vážně a že si doplňuji informace. Ráno jsem si vypral a vyžehlil kroj, kalhoty a očistil jsem si skautský klobouk. Moc jsem se na toto setkání těšil, neboť jsem tušil, že tento pán mě toho může hodně naučit. Když jsem se pak přiblížil k jeho domu, měl jsem takový divný pocit. Nevěděl jsem, co ten pocit znamenal a dodnes nevím, zda to byla náhoda, ale toho divného pocitu jsem se nedokázal zbavit. Vkročil jsem tedy do nádvoří pavlače a stoupal po schodech nahoru. Už z dálky jsem na dveřích jeho bytu viděl jakousi červenou vlající věc. Netušil jsem, o co jde a o to větší bylo moje překvapení, když jsem došel k jeho dveřím a zjistil jsem, že se jedná o policejní pásku. Jeho byt byl zajištěn. Koukám na to a nevěřím svým očím. Nerozumím tomu. “Dnes tady byla policie a zatkli ho.”, zakřičela na mě paní z druhého patra naproti. V takových domech nikomu nic neunikne. “A víte, proč?”, zeptal jsem se a paní jen tiše zakroutila hlavou, že netuší.

Od té doby jsem o něm nikdy neslyšel.