Jednoho květnového odpoledne jsme s Karlem Libou plánovali program na tábor a mluvili jsme společně o tom, co všechno chceme se skautami na táboře podniknout. Domluvili jsme se, že já povedu tábor prvních 14 dní a druhých 14 dní tábor povede Karel. Bylo to v době, kdy tábory běžně trvaly měsíc a nikomu to nepřišlo divné, ba naopak - skauti po měsíci na táboře nechtěli jet domů. Byly to tábory, které z dětí utvořily chlapy - opravdové skauty. Na takovém táboře všichni věděli, že se musíme postarat sami o sebe a že nám v tom nikdo nepomůže - pomoci se můžeme jen navzájem. Nejen, že můžeme, ovšem musíme, protože pokud si nebudeme pomáhat, tak se ani nenajíme. Vše jsme si, jako chlapci, zařizovali sami. Byly to tábory plné dobrodružství a z takových táborů se nám uchovalo spoustu vzpomínek.

“Ty Karle, četl jsi v časopise Skaut o tom, jak nějaký oddíl požádal Fráňu Šrámka, ať jim složí pokřik a on to skutečně udělal?”, zeptal jsem se svého kamaráda, když jsme zrovna leželi v trávě a koukali na stromy. Potřebovali jsme na chvíli pauzu od plánování tábora. “O tom jsem tedy neslyšel a ani by mě nenapadlo takto někomu napsat.”, prohlásil udiveně Karel. “Víš, jak se jmenuje tato naše oblast, že?”, spiklenecky jsem se ho zeptal a bylo mi jasné, že odpověď zná. “Mno Petra Bezruče a co jako?”, řekl Karel a zřejmě skutečně nechápal, kam tím mířím. “Mno, jen tak, ale to neřeš”, odpověděl jsem neboť jsem si řekl, že ho tímto svým nápadem překvapím.

Již několikrát jsem v životě potkal lidi, kteří když jim řeknu nějaký nápad, tak mi dokáží dát tisíc důvodů, proč to nepůjde udělat. A zjistil jsem, že tito lidé mě příliš neposouvají dopředu. Já si sám říkám, že dokud to nezkusím, tak nemůžu nikdy vědět, zda to půjde nebo ne. Nemám rád, když někdo říká, že něco nejde, raději přemýšlím, jak to udělat, aby to šlo.

A tak jsem ještě ten večer přišel domů, vzal papír a tužku a napsal korespondenční list:

“Drahý pane Bezruči,
jsem skautský vedoucí z Ostravy, z oblasti, která je pojmenovaná po vás.
Pro náš oddíl by byla veliká čest, kdyby jste svolil a napsal našemu
oddílu skautský pokřik. Pro naše skauty by to byla veliká čest.
Děkuji.“

Koresponďák jsem ještě týž den opatřil známkou a trošku nervózně hodil do schránky. V rámci dalších událostí a plánování tábora jsem na to úplně zapomněl, až mě, zhruba za měsíc ve schránce čekalo překvapení. Byla v něm obálka, jejíž odesílatel byl Petr Bezruč. Nervózně jsem držel obálku v ruce, až se mi celá rozklepala. V koutku duše jsem sice doufal, že mi pan Bezruč odpoví, ale sám jsem tomu nedával tolik naděje. A nakonec se to skutečně stalo.

“Než začneme dnešní schůzku, chlapci, chci vám říct jeden můj nápad.”, začal jsem malinko spiklenecky. “V časopise Skaut jsem četl, jak nějací skauti z Čech napsali Fráňovi Šrámkovi, aby jim složil skautský pokřik. A on to skutečně udělal. Co byste řekli tomu, kdybychom my napsali Petru Bezručovi?”, vyslovil jsem svůj návrh a netrpělivě čekal, jak kluci zareagují. “Ale vždyť neznáme jeho adresu”, řekl jako první Péťa. “A proč by pro nás měl Bezruč psát pokřik?”, přidal se Patýsek. “A byl vůbec skautem? Nevěřím, že by nám vůbec odpověděl”, dodal Hrom a v tu chvíli se ostatní kluci přidali na jeho stranu. Jen někteří mlčeli. “Něco vám teď řeknu, kluci. Řeknu vám, jak tenká je někdy hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Tato hranice se někdy jeví, jako tenounká pavučinová nitka, kterou utkal pavouk a pouhým fouknutím se roztrhne a nás pustí k vytouženému cíli - k úspěchu. V takový okamžik tam vlastně žádná překážka není. Ta hranice je ale takto tenká jen pro některé lidi, pro jiné je to naopak nepropustná a tlustá zeď. Zeď, která se nedá překonat. A víte, pro koho je ta zeď tlustá a pro koho tam žádná zeď není? Budete se divit, ale to si často rozhodneme sami. Sami si před sebe postavíme zeď tím, že si řekneme, že některé věci nejdou. A už tím, že si to řekneme, tak si do místa, kde je jen tenká pavučina, sami postavíme zeď, kterou nikdy nepřekročíme. A nepoznáme pak ten úžasný pocit, který nás žene kupředu - nepoznáme pocit úspěchu.” dokončil jsem větu a nechal ji na kluky působit. Někteří pořád nechápali a tak jsem pokračoval.

“Když jsem vám teď navrhl, že bychom napsali Petru Bezručovi, tak většina z vás si před sebe postavila zeď - zeď, která vám zabránila poznat úspěch. Já jsem si tu zeď nepostavil, lehce si opatřil adresu na pana Bezruče a napsal mu.”, řekl jsem klukům a pomalu začal vytahovat z kapsi dopis, který mi dnes ráno přišel. Kluci to okamžitě pochopili a vrhli se kolem mě, aby viděli, co v tom dopise je napsáno. “Stop!”, musel jsem hlasitě zakřičet, abych hochy uklidnil. “Víte kluci, než tu obálku otevřeme, chci vám dát důležitou radu do života. Nedovolte, aby vaše vlastní hlava byla příčinou vašeho neúspěchu. Protože pak nikdy nepoznáte ten slastný pocit, když se vám podaří něco, o čem si ostatní myslí, že není možné. Neboť o tom, co je a co není možné často rozhoduje pouze vaše vlastní mysl.”

Když se kluci usadili u stolu, pomalu jsem otevřel dopis a nahlas přečetl:

“Drazí skauti,
zde je pokřik, který jsem pro vás složil:
Jak čerti kupředu jdeme,
a každého pobijeme,
ten , kdo se nám postaví
a náš pochod zastaví.
A prosím, příště takové žádosti pište mladším stařečkům, než jsem já.
Petr Bezruč”

Všem se pokřik líbil a po celou schůzku už jsme nedělali nic jiného, než si ho opakovali. Tento dopis jsme nakonec zařadili do naší kroniky a pokřik jsme po dlouhá léta skutečně používali. “Ať je tento pokřik pro všechny z nás připomínkou toho, že hranici mezi úspěchem a neúspěchem si často stanovíme my sami.” ukončil jsem tuto vyjímečnou schůzku.

Kroniku i s tímto památným dopisem jsem uchoval do roku 1968, kdy si ji půjčil jeden z členů oddílu, který ovšem emigroval na západ, jeho byt pak zapečetila STB a díky tomu jsme přišli o celou naši kroniku, včetně dopisu Petra Bezruče.