Po asi dvou, třech měsících od této události jsem s Karlem přišel ke klubovně a hned jsme ucítili, že něco není v pořádku. Opodál stál Jindra Kolář z Orlíku a spolu s ním i další dva členové jejich oddílu. Celí se třásli, oči měli rudé a na jejich tvářích bylo vidět, že před chvílí brečeli. Jakmile nás spatřili, potichu se odebrali pryč. Moc jsme tomu nerozuměli. Když jsem se pak večer koupal, zaslechl jsem rozhovor maminky s babičkou, ze kterého mě zamrazilo. Celou noc jsem nemohl ze své hlavy dostat větu, kterou moje maminka vyslovila. Usínal jsem se slzami v očích. Tohle si přece nikdo nezaslouží! Ani Orlíci ne! Věta, kterou maminka pronesla zněla: “Mladý Nouzar s Karlem Veselým a Vláďou Čermákem z Orlíku a dalšími skauty z Ostravska byli dnes dopoledne odvlečeni a popraveni v Českém Těšíně!”

Týden na to došlo k osvobození Ostravy.

Orlíci se rozpadli. Smrt dvou jejich členů způsobila, že všichni ukončili svoji činnost a o jejich dalším osudu jsme již nikdy neslyšeli. Ta událost s námi moc otřásla. “Týden!? Chápeš to? Týden před osvobozením Ostravy!” vzlykal Svíčka. Až tehdy jsme pochopili, že ve skutečnosti to nebylo tak, že bychom Orlíky nenáviděli. Ano, moc nás štvalo, že si z nás onehdá udělali srandu a že se nám občas posmívali, ale nikdy bychom nechtěli, aby se rozpadli či aby se komukoliv z nich něco stalo. To, že byli popraveni skauti v nás kromě smutku vyvolalo strach. Rodiče nám zakázali se scházet, ovšem naštěstí jen na chvíli. Nás to, jako kamarády stmelilo a nedovedli jsme si představit, že bychom se nescházeli alespoň jen tak - venku, po škole. Proslýchalo se, že Orlíci byli popraveni neboť prováděli nějakou tajnou činnost - byli v proti-nacistickém odboji. Válka naštěstí brzo skončila.