Na tento tábor jsem nikdy nezapomněl. Byl to tábor, který zcela změnil můj pohled na to, jak vést dívky v oddíle. Všechno to začalo tak, že jsme se se spřáteleným 2. dívčím oddílem domluvili, že uskutečníme společný tábor.

Dvojka měla skautky již o něco starší a na táboře dokázali sestavit 4 družiny. Náš oddíl byl menší a mladší a tak jsme sestavili táborové družiny dvě.

Den první

Po příjezdu na tábor si holky jako první hru zahrály lišky neboli veverky. Byla to klasická a všem známá hra a tak se všechny holky s radostí pustily do bojů. Jaké bylo překvapení mého oddílu, když jsme zjistily, že Dvojka tu hru hraje jaksi tvrději a po deseti minutách nezůstal na hřišti nikdo od nás. Holky se na mě překvapivě a trošku vyčítavě koukaly a z jejich očí jsem dokázal vyčíst otázku: “Kam jsi nás to vzal na tábor?”

Sám jsem byl trošku v rozpacích, neboť jsem nečekal, že holky z Dvojky budou při hře tak tvrdé a tak ani nevěděl, co mám těm mojim skautkám říci. Byla to pro nás všechny tvrdá škola a usínali jsme s pocitem, cože to tady teď na tom táboře budeme 2 týdny dělat.

Den pátý

V tento den již naplno běžela celotáborová hra a vzájemné soutěžení. Velmi mě trápilo, jak se holkám nedaří a ztrácejí chuť se čehokoliv účastnit. V odpoledním klidu, když všichni odpočívali po dopoledním programu a vydatném obědě, jsem si všechny svoje skautky zavolal k sobě. Sedli jsme si do kruhu opodál na okraji lesa tak, aby jsme všichni byli ve stínu, abychom na sebe všichni viděli a abychom se slyšeli.

“Holky, “, začal jsem tehdy svou řeč a na začátku jsem ani pořádně nevěděl, co jim chci říct. Jen jsem věděl, že je chci povzbudit. “ na tento tábor jsme přece nepřijeli smutnit, že ne? Nepřijeli jsme sem s pocitem zklamání, ani s pocitem, že jsme poražení, že ne? Já vám tedy něco povím, sám jsem v životě několikrát padl na zem, zažil jsem pocity, které teď prožíváte vy. Pocit zklamání, pocit, že jsme k ničemu, že sem nepatříme. Život není vždy o tom, že se věci dějí, jak chceme a častokrát tomu bude přesně naopak. A je jen na nás, jak se k tomu postavíme.” “Jenže to se Ti snadno řekne, když Ty nemusíš proti nim bojovat. Ony jsou některé i docela zákeřné ty holky z Dvojky.”, vyhrkla na mě Věrka a bylo na ní vidět, že to v sobě dlouho dusila a už to nemohla vydržet. “Přesně tak!”, přidali se i ostatní holky a bylo na nich vidět, jak to chtějí vzdát. Pátý den tábora a holky již nechtějí pokračovat.

“Víte, “, dělal jsem všechno proto, abych udržel klidný hlas, “jak jsem již říkal, sám jsem několikrát zažil ten pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Tatínek musel utéct z koncentračního tábora, mě zakázali skautovat, vyhodili mě z práce. Ještě před rokem jsme neměli klubovnu, vzpomínáte si? A co si myslíte, že by se stalo, kdybych všechny tyto věci, které se mi v životě staly, vyřešil tak, že bych to vzdal? Já vám povím, co by se stalo. Nikdo... nikdo z nás by tady teď neseděl.” .... Na chvíli jsme přerušil svou řeč, abych nechal tato slova působit. A ona působila... “ Víte, v životě se mnohokrát ocitnete v situaci, která je nepříjemná. A je jen na vás, zda se jí necháte pohltit anebo ji otočíte ve svoji výhodu. Kdybychom před rokem vzdali úklid klubovny, nemáme se možná dodnes kde scházet.

Zapamatujte si jednu věc, holky: “Když se vám nelíbí, kam vás osud zavedl, tak ho vezměte do svých vlastních rukou”. Je jen na vás, jak budete makat, je jen na vás, jak si tento tábor budete pamatovat. Je jen na vás, s jakým pocitem z tohoto tábora odejdete. Nejsou to holky z Dvojky, které určí, jaké vzpomínky si odnesete. Je to jen na nás, zda když se na konci podíváme do zrcadla, tak uvidíme poražené... anebo vítěze. Pojďme tedy tento tábor... vyhrát!”.

Po odpoledním klidu následovala bojová hra v lese. Jednotlivé družiny proti sobě soupeřily a měly se zmocnit pokladu, který si hlídala každá z družin. Když všichni vyrazili do lesa, netušil jsem, co se tam odehraje.

Hra začala. Všechny holky mého oddílu začaly hrát s takovým zaujetím, až z toho oči přecházely. Běhaly tak rychle, že jim jejich soupeřky vůbec nestíhaly - zřejmě nečekaly, že něco takového ty malé holky dokážou. Na mých holkách bylo vidět, že tuto hru chtějí vyhrát za každou cenu a byl jsem na ně hrdý. Lítaly kolem, jako splašené a přitom spolu úžasně spolupracovaly. Když Věrka vítězoslavně proběhla s ukořistěným pokladem kopřivami, které ji sahaly až po krk, tak se i holky z Dvojky zastavily, že až takto ostře tu hru hrát nemusejí. Byla to první výhra mých holek na táboře. A byla velmi, velmi důležitá. Najednou holky viděly, že to jde!

Poslední den tábora

Všem nám bylo jasné, že tento tábor byl pro nás zlomový. Naše družstva skončila čtvrtá a pátá a byl pro nás veliký úspěch, že jsme porazili alespoň jedno družstvo z Dvojky. Od této chvíle byly naše schůzky jiné, než předtím, byly plné soutěžení a tréninku. pokaždé, když jsme šli na nějakou soutěž, tak jsme nepřicházeli s tím, že se jdeme zúčastnit, nýbrž s tím, že tu soutěž jdeme vyhrát! A taky se tak potom častokrát stávalo.

Dodnes si vzpomínám, jak to vždy v jiných družinách zašumělo, když zjistili, že jsme na soutěž dorazili i my. Od tohoto tábora naším oddílem vládl vítězný duch. A i když jsme někdy prohráli, věděli jsme, že pro vítězství jsme udělali vše, co jsme mohli. A ten pocit nám stačil.