Orlíci nás teda pěkně štvou. Dnes opět ve své klubovně, která je hned vedle té naší, cosi kutili a nám už se více, než měsíc nedaří zjistit, o co jim jde. Vždy, když se přiblížíme, začnou si šeptat, abychom neslyšeli, co si říkají.

Orlíci jsou kluci, kteří již nechodí do základní školy, nýbrž do středních škol a učilišť. Patří mezi ně Pepek Nouzar, Karel Veselý nebo taky Jindra Kolář či Vláďa Čermák, který bydlí naproti Karlovi Libovi z naší družiny. Do Orlíků chodí i další jinoši, ovšem jejich jména neznáme, protože Orlíci námi po celou dobu opovrhují. Říkají, že jsme ještě mlíčňáci a že s dětmi se bavit nebudou. Děsně nás to štve a o to víc chceme zjistit, co to před námi tají. “Hej, kluci, musím vám něco říct!”, křičel Vítr, co se sotva přiřítil do klubovny a zabouchl dveře. Byl tak udýchaný, že nemohl popadnout dech, ovšem na jeho tváři bylo zřetelně poznat, že pro nás má velmi důležitou informaci. O to víc nás štvalo, že se Vítr vydýchává a my tak museli čekat, než nám tu zprávu předá. “Orl”... “Orlí”... “Orlíci se v sobotu odpoledne někam chystají!”, konečně z Vítra vypadlo a s námi to jen trhlo. Zvědavost z našich očí přímo třeštila a nemohli jsme se dočkat, až nám Vítr všechno řekne. “Tak dělej! Mluv!”, rozkázal jsem Větrovi, ačkoliv to spíš znělo, jako prosba.

“Potkal jsem Orlíky na Třebovické a podařilo se mi schovat se tak, že mě neviděli a zřetelně jsem slyšel, o čem si povídají.”, řekl v klidu Vítr a očividně si užíval této chvilky tím, že nám ne a ne říct, co se dozvěděl.

Špuntík to už nevydržel, vrhl se po Větrovi a začal ho škrtit se slovy “Tak už nám to konečně řekni! Dělej!”. Vše se samozřejmě neslo v kamarádském duchu a všichni jsme se s radostí na Větra vrhli taky. Jen Svíčka zůstal stát opodál a vše zamyšleně pozoroval. Svíčka se nerad pral a neměl rád ani hry tohoto typu. Příliš toho nenamluvil, ovšem když už něco řekl, tak to vždy bylo důležité.

“Orlíci se v sobotu někam chystají, “ začal Vítr své vyprávění, až se všichni kluci uklidnili a pustili ho z bojového sevření. “Nevím kam, protože pokaždé, když o tom místě mluvili, tak řekli jen ‘tam’.” “Jak to myslíš, že ‘tam’?”, nedočkavě na něj vyhrkl Karel. “Mno prostě ‘tam’. Říkali věty, jako “až vyrazíme tam”, “v sobotu se konečně dostaneme tam”, “musíme vzít i svítilny tam” a tak.”, vysvětlil Vítr a pokračoval. “Taky říkali, že tam něco ponesou. Úplně stejně, jako používali ‘tam’, tak používali i ‘něco’. Jsem si jistý, že mluvili o těch tajnostech, co řeší poslední měsíc. V sobotu se za nimi musíme tajně vydat a sledovat je! Musíme zjistit, co před námi tají!” dokončil rázně své vyprávění Vítr. Všichni jsme souhlasně přikývli hlavou a začali plánovat dobrodružný výlet za tajnostmi Orlíků.

“Kluci! Nemůžeme je sledovat všichni, to by nás velice rychle odhalili.”, jen tak mimoděk do našeho plamenného hovoru zahlásil Svíčka a všichni jsme ztichli. Opět měl pravdu. Obrovskou radost a bušení srdce z velkého dobrodružství najedou vystřídalo smutné uvědomění si.... “Někteří z nás se tajného výletu nezúčastní.” řekl jsem do ticha a všichni jsme věděli, že rozhodnutí, kdo zůstane v klubovně, bude pro nás pro všechny velmi těžké. Na sobotní tajné sledování Orlíků jsme se připravili velmi pečlivě. Celé dny jsme nepřemýšleli o ničem jiném, Špuntík dokonce kvůli tomu dostal kouli ve škole, neboť se nedokázal soustředit na pana učitele a když se ho na něco zeptal, tak si toho Špuntík nevšiml a jen zadumaně koukal do blba. Špuntík byl součástí týmu, který měl vyrazit za Orlíkama, ovšem díky špatné známce ho rodiče pokárali a musel zůstat doma, aby se učil a známku si opravil. Přišel o naše velké dobrodružství, které končilo tak, jak nikdo z nás nečekal. Už nikdy nebudeme sledovat Orlíky. Nevyplácí se to. To jejich tajemství totiž bylo....