“Magdo, tak jak to teď s námi vidíš, když už tady máme tu demokracii?”, zeptal jsem se jedné vůdkyně našeho dívčího oddílu. “Co tím máš na mysli?”, zeptala se udiveně “Mno přejdeme zpátky pod skaut - už se přece nemusíme skrývat, ne?”, odpověděla poněkud udiveně. “No to dá rozum, že přejdeme pod skaut, ale pod jaké středisko?”, pokračoval jsem ve svých otázkách. Tak nějak vnitřně jsem cítil, že bych nerad náš oddíl připojil k někomu, kdo nesdílí naši vizi. V Ostravě je sice dost oddílů, které i za komunismu pracovaly na skautských ideálech, ovšem přeci jenom každé má své zvyklosti a i ten skauting se dá dělat různě.

Vždy jsem byl rád, když jsem měl velkou autonomii - když jsem měl volnost v tom, co dělám a jak to dělám a tak mi myšlenka připojení k některému ze vzniknutých středisek moc nevoněla. Nic proti nim samozřejmě nemám, jsme jedna rodina, ovšem já měl vyšší cíle. “Magdi, “, pokračoval jsem v tom, co jsem měl v hlavě od okamžiku, kdy se situace kolem sametové revoluce uklidnila.

„Magdi, co kdybychom z našeho oddílu založili středisko? A bude mít stejný název. Jak Ti to zni: Skautské Středisko Osmačtyřicítka?“, zeptal jsem se jí.

„Na to ale nemáme dostatek oddílů, ne?“, odvětila překvapeně Magda. Lehce jsem se usmál a přednesl:

„Jak čerti kupředu jdeme a každého pobijeme, kdo se v cestu postaví a náš pochod zastaví.“

„Vzpomínáš si na příběh o tom, že zdi se před sebe stavíme sami? Na to, jak jsme získali pokřik od Petra Bezruče?“, šibalsky jsem se usmál a Magda ihned pochopila.

„Nepochybuji o tom, že s Tebou se nám to určitě povede, Píro. Pro Tebe nic není překážkou!“, zareagovala Magda. Bylo na ní vidět, že jí moje reakce uklidnila.

Milí skauti, až doposud jsem ve svých příbězích vystupoval trošku tajemně – beze jména. Příběh, který jste na tomto táboře zažili je příběh Huga Mandovského. To jsem já a moje přezdívka je Píro. Celý svůj život jsem zasvětil skautingu a nelituji jediného dne, jediného okamžiku na této mojí dlouhé cestě.