Je polovina ledna roku 2018 a s vedením 48. chlapeckého oddílu máme první radu ohledně tábora. Píro, zakladatel a bývalý dlouholetý vůdce Osmačtyřicítky, je zrovna v nemocnici a nevypadá to s ním dobře. Jeho vnuk, Tkanička, nás nabádá, abychom letos udělali celotáborovku na počest Píra – byl by prý moc rád. Všichni tak nějak cítíme, že tento tábor by tímto byl poměrně vyjímečný a tak jsme se dohodli, že to uskutečníme a že tomu budeme věnovat poměrně hodně energie.

Dva týdny na to Píro umírá.

Mrzí nás, že náš příběh na táboře již nezažije a nebude ho moci doplnit o svoje vlastní vyprávění. O to víc si ale uvědomujeme, že program musí dopadnout dobře, že to prostě nesmíme odfláknout. A tak vznikl tento symbolický rámec k táborovému programu. Já osobně jsem do Osmačtyřicítky přišel zhruba před rokem a půl a dodnes mne mrzí, že jsem neměl příležitost s Pírem osobně pohovořit. Dvakrát jsem ho sice potkal, k rozhovoru ovšem nedošlo a když jsem se dozvěděl, jak silná a důležitá osobnost to nejen pro Osmačtyřicítku je, ihned jsem se chtěl s ním setkat. Bylo již ovšem pozdě, neboť Píro v tu dobu ležel v nemocnici a už se z ní nevrátil. Dodnes mne mrzí dvě promarněné příležitosti k seznámení a jsou pro mě důležitou lekcí do budoucna – neodkládejme věci na později, neboť již možná nebudeme mít příležitost je uskutečnit.

Píro sám říkával, že člověk umře až tehdy, když na něj lidé přestanou vzpomínat a tato jeho slova zazněla i na jeho pohřbu. Naše stávající generace skautů již Píra tolik nezná, a tak jedním z našich cílů bylo přiblížit jim život Píra tak, aby mohli i oni vzpomínat na to, co všechno pro naše středisko udělal. A aby vzpomínka na něj v oddíle přetrvala napořád. I proto jsme u závěrečného ohně věnovali minutu ticha právě Pírovi a já budu rád, když se z tohoto stane pravidelná tradice oddílu. Stejně tak chlapci dostali nášivku na kroj, která jim má připomínat nejen tento tábor, ale hlavně Píra a jeho život, z něhož se může učit nejeden skaut.

Děkuji všem, kteří se podíleli na tvorbě tohoto vyjímečného táborového programu, zejména Baboš, Persil a Ondra, kteří si prošli celou přípravou i realizací. Dále bych rád poděkoval Ivči, dceři Píra, která nám dodala některé informace z jeho života. Také poděkuji všem skautům z Osmačtyřicítky, kteří udržují duch tohoto střediska neustále v chodu a pracují na tom, aby nezanikl. A stejně tak samozřejmě všem skautům, kteří pro středisko pracovali v minulosti. Díky všem těmto lidem se i nyní můžeme scházet a pokračovat v odkazu, který nám všem Píro zanechal.