„Chlapci, dnešní schůzku ruším“, řekl Komár, náš vůdce a chtěl pokračovat ve větě, jenže klubovnou se okamžitě ozvalo zklamané bučení a hučení a to mu v pokračování zabránilo. Musel tedy chvíli počkat, než mu skauti umožnili pokračovat. „Místo toho se sejdeme ve 21:00 na Svinovském nádraží a pojedeme na noční výlet.“ Nadšené výkřiky skautů opět zabránily Komárovi v pokračování. Ten tedy trpělivě počkal, než se emoce v klucích uklidní. „Vezmete si s sebou 10 Korun na vlak, svítilnu a něco k jídlu a pití.“, ukončil svou řeč, v tichosti se otočil a odešel. Všichni jsme jasně vycítili, že tento výlet bude něčím vyjímečný. Když jsem přišel domů, nemohl jsem se dočkat, až odbije osmá hodina. Sbalený jsem byl okamžitě a nervozitou nevěděl, co budu do osmé hodiny dělat. Na Svinov jsem dorazil ve 20:45 a tušil jsem, že pojedeme směr Frýdlant, neboť jsem si pamatoval, že po deváté hodině již mnoho vlaků nejezdilo. Nikdo z nás si nedovolil přijít na smluvené místo ani jen o vteřinku pozdě – brali jsme to tak automaticky a nikdo z nás nechtěl, aby se na něj čekalo. Když dorazil Komár na nádraží, většina z nás již čekala – značně netrpělivě. Komár měl dnes velmi vážnou náladu – vůbec s námi nemluvil. Když dorazil poslední z nás, Komár poručil, ať si koupíme lístek do Frýdlantu. „Je to jasné – jdeme na Lysou horu!“, pomyslel jsem si. Cesta z Frýdlantu utíkala velmi svižně a pohodově. Už byla tma, na cestu nám svítily pouliční lampy a já pozoroval stíny, které noc a lampy čarovali. Asi po hodině jsme došli do Malenovic, kde se klid lidských obydlí změnil na lesní temnotu. Na tomto místě jsme si odpočinuli a dali si něco k snědku.

Náhle na nás Komár promluvil: „Kluci, chci, abyste mne od teď následovali bez jediného slova a abyste po celou dobu měli zhasnutou svítilnu.“ Když dokončil svá slova, v tichosti vstal a vyrazil. My ho následovali.

Komár nás protáhl lesem, který jsme vůbec neznali a zjevně ani Komár, neboť jsme občas i bloudili. Začal jsem mít pocit, že na Lysou dnes nejdeme.

Cestou jsme všichni mlčeli a ani nás nenapadlo rozsvítit svítilnu, ačkoliv jsme v té tmě občas zakopávali o kameny či pařezy. Znali jsme Komára a ten když něco po nás chtěl, vždy k tomu měl svůj důvod. Ne vždy jsme tomu důvodu rozuměli hned, někdy jsme jeho počínání pochopili až v dospělosti, ovšem nikoho z nás nikdy nenapadlo neposlechnout – to by musel být opravdu velký nováček v našem oddíle.

Najednou se Komár zastavil a poručil nám: „Zvedněte každý z vás nejtěžší kámen, který unesete a pokračujte za mnou.“. Hned na to sám popadl pořádně těžký kámen a hbitým krokem vyrazil do svahu v hlubokém lese. Po asi 10ti minutách jsme dorazili na místo. To místo mělo jakousi zvláštní a silnou atmosféru. Za Komárem cosi leželo na zemi a nad tím se tyčil obrys jakéhosi kříže – nemohli jsme to v té tmě rozlišit. Komár v tichosti rozsvítil 24svítilnu a my jsme uviděli hromadu kamení a kříž u něj. Vedle na stromě visela láhev a v ní byl papír se vzkazem, který nám Komár přečetl:

„Na paměť 5 popravených skautů postavila rada 30. oddílu. Každý, kdo jdete kolem, přiložte kámen.“

Týden předtím postavila naše oddílová rada tuto dnes již legendární mohylu. Ivančena. A já jsem byl po celý svůj život hrdý na to, že zrovna náš oddíl se zasadil o tuto památku a že jsem byl jeden z prvních, kdo měl možnost na naší výpravě přiložit svůj kámen. Kámen, který snad na Ivančeně leží dodnes.