Na počátku tábora si vytipuj několik skautek či skautů, kteří jsou hodni této zkoušky. Měli by být vyspělejší, ovšem klidně více ‘zlobiví’. Vyrob si malý papírek, svitek, převázaný trikolorou a ten jim předej tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl. Vyvolej v nich dojem tajuplnosti. Na lístku bude následující text (samozřejmě upravený dle Tvých potřeb):

Ahoj, na dnešní táborovou noc jsem uspořádal tajnou schůzku. Zúčastní se jí pouze někteří skauti a skautky. Tímto Tě na tuto schůzku zvu. Musíš být dochvilný, na nikoho čekat nebudu. Přesně o půlnoci buď připravený ve skautském kroji u táborové brány! S nikým o schůzce nemluv, nepátrej po těch, co tam budou taky a pokud přeci jen vypátráš, nemluvte spolu o této schůzce. Když budeš čekat u táborové brány, mlč. Baterku si sebou neber. Přeji si, aby sis tyto chvíle prožil sám. Úplně sám. Těším se! Luky

Pokud chceš, pozvi na tajnou schůzku i “svědky” - několik roverů či vůdců oddílu. Udělej to ovšem stejně tajemně, jako u skautů.

Najdi si v okolí tábořiště vhodné místo, kde si předem připrav malé ohniště. V noci (dle textu ze svitku) je tam v tichosti zaveď. Po celou dobu mlč. Vyzvi je, ať si sednou kolem a zapal oheň. Pak jim přečti legendu až do bodu, kde bude další metodický popis (viz. níže).

“Na ten den nikdy nezapomenu. Byl to den, kdy jsem poprvé začal přemýšlet nad skautským zákonem a vlastně celým smyslem skautingu.”, řekl mi svým typickým velmi pomalým a uvážlivým hlasem můj dědeček.

“Psal se rok 1938 a mě tehdy bylo 12 let. Zrovna jsme za sebou měli několik prvních dnů na táboře a všichni jsme si dosyta užívali léta, táboření, vaření, hry, koupání a spousty dalších činností. Oddíl nás všechny nesmírně bavil a byli jsme ta nejlepší parta na světě. Ovšem parta, které pořád něco chybělo. To jsem si ale uvědomil až později. Toho dne jsem si společně s Ferdou musel opravit stan, neboť nám do něj v noci zateklo a měli jsme mokré spacáky.

Ach jo. Toto už dnešní skauti často nezažijí, neboť tábor za ně postaví dospělí a děti se nemusí na táboře téměř o nic starat. To pak není tábor, ale dovolená, kde se vůdci stávají otroky dětí a ty si dělají, co chtějí.” povzdechl si dědeček a na chvíli se zastavil ve svém vyprávění.

“Stan se nám pořádně opravit nepovedlo a opět nám do něj pršelo. Až napotřetí se nám to konečně podařilo. Musel jsem 3 dny spát v mokrém spacáku a byla mi tedy pořádná zima. Ale víš co? Tehdy, ve svých 12ti letech jsem se naučil pořádně stavět přístřešek a umím to až doteď. My totiž neměli celty, plachty a podobné věci. Vše jsme si stavěli z toho, co jsme našli v lese.

Někdy po poledni za mnou přišel vůdce tábora Grizzly. Našel chvilku, když jsem byl sám, došel ke mě a podal mi jakýsi svitek. Kus papírku srolovaného do ruličky, převázaného provázkem - českou trikolorou. Došel ke mě, položil si ukazováček na pusu na znamení, ať mlčím a podal mi ten svitek. Pak v tichosti odešel. Otevřel jsem svitek a vytušil, že dnešní noc bude něčím vyjímečná.” na chvíli zastavil dědeček své vyprávění, pomalu vstal a došel si do kuchyně pro vodu. Věděl, že by stačilo říct a já bych mu pro ni zašel. Jenže by to nebyl on. “Nerad zneužívám děti k činnostem, které sám zvládnu. Nejsou to mí otroci”, často říkával, když mě třeba tatínek poslal pro pivo a ani mi za to pak nepoděkoval.

Když se děda vrátil zpět, položil si opatrně sklenici na stůl. Ruka se mu již třásla stářím, neboť děda má již 93 roků. On to vlastně není můj děda, ale pradědeček.

“V tom svitku se psalo, že jsem dnes v noci zvaný na nějaké tajné místo, nemám o tom s nikým mluvit a mám přijít k táborové bráně přesně o půlnoci.”, pokračoval děda dále ve svém vyprávění. “Tehdy jsem, Fanoušku, ještě netušil, co pro mě bude tento tábor znamenat. Ty se to taky dozvíš, ovšem nebude to hned a nebude to dnes.”, řekl děda a vytřeštil jsem na něj oči. Děda si mého překvapení všimnul, ale ani nehnul brvou. Mlčel. Mě se zdálo, že mlčí celou věčnost, ale jaksi jsem měl pocit, že mlčí s nějakým záměrem a tak jsem nic neříkal a čekal.

“Pojď za mnou”, řekl děda, tiše vstal ze židle a vyšel ven před chatu, ve které jsme zrovna byli. Naše chata se nachází uprostřed Beskyd, je ovšem umístěná na samotě a tak se u nás nikdo jen tak lehce neukáže. Děda vylezl ven bosý, chvíli stál na zápraží a rozhlížel se kolem, než si jeho oči přivyknou na tmu. Byla půlnoc. Po chvilce děda tiše řekl “pojď” a vyrazil bosý do okolních lesů. Asi tak za 5 minut jsme dorazili na místo, které jsem velmi dobře znal. Říkali jsme mu “U skřítka”, neboť když jsem byl ještě malinký, tak mi děda říkával “skřítku” a tehdy jsem toto místo objevil já a oběma se nám moc líbilo. Když jsme tam došli, zjistil jsem, že děda zde již byl, neboť ohniště bylo připravené k zapálení.

“Najdi prosím březovou kůru a zapal oheň,” požádal mě děda a já okamžitě vyrazil do lesa pro kůru. Tyto lesy jsem znal a tak jsem okamžitě věděl, kam mám zajít. Došel jsem zpět, vzal jsem si sirky, zapálil jsem kůru, která se okamžitě krásně rozhořela a zapálila malý poradní oheň. Po celou dobu děda mlčel. Posadil jsem se vedle něj a děda mi lehce dal svou ruku na moje druhé rameno a jemně si mě k sobě přitisknul. Mlčel. Oba dva jsme koukali, jak oheň již hoří a žije svým veselým životem. Po chvilce mě děda pustil, ovšem já jsem jeho přítomnost nadále cítil velice silně. Byl jsem malinko zmatený, neboť jsem nevěděl, co se bude dít, ale neměl jsem nejmenší snahu svého dědu přerušit nebo se začít vyptávat. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak jsem si ten okamžik vlastně velmi užíval.

“Přesně takto, jsme se tehdy ocitli. 10 skautů z oddílu, u ohně, u tajné porady, na kterou nás pozval Grizzly, náš vůdce.”, pomalu pokračoval ve svém vyprávění děda. “Škoda, že nejsi skaut.” řekl mi děda takovým zklamaným hlasem. “Já přece chodím do skautu”, okamžitě jsem oponoval dědovi a nechápal jsem, jak to, že to neví. “Já teď ale nemluvím o Tobě.”, řekl tiše děda a mlčel. Vůbec jsem nerozumněl tomu, co říká.

“Já přece vím, že chodíš do skautu, Fanoušku. Ale to z Tebe skauta nedělá, víš.”, řekl tiše děda. A mlčel. “Přesně tyto slova jsem já slyšel tehdy od Grizzlyho - našeho vůdce.”, pokračoval. “Tehdy nám řekl: škoda, že nejste skauti a my ho vůbec nechápali. Jakto, že nejsme skauti?, ptali jsme se ho. A Grizzly pak pokračoval. Cílem skautingu je měnit lidi. Měnit je k lepšímu. Největší odměnou pro vedoucího je, když za pár let za ním příjde jeho bývalý člen a poděkuje mu. Upřimně a ze srdce. Poděkuje mu za to, že z něj udělal jiného člověka. Lepšího člověka. Největší odměnou pro vedoducího je, když vidí, jak skauti pod jeho vedením vzkvétají a společně se nám daří být lepšími lidmi. Když je člověku 12, 13 či 14 let, tak se na svět dívá jinak, než když mu je 30, 50 či snad i 80. Období kolem věku 13ti let se říká puberta a je to poměrně vzácná doba. Je to doba, kterou již nikdy v životě nezažijete znovu. Je to doba, kdy začínáte dospívat a uvědomujete si, kým jste. Je to doba, kdy se taky formují vaše názory na svět a tyto názory si pak často budete držet až do konce života. Je to doba zážitků a vzpomínek. A taky je to poslední doba vašeho dětství. Za pár let, a věřte mi, že to uběhne velmi rychle, se z vás stanou dospělí lidé a dětství vám tím skončí. A ačkoliv vám dospělost vezme část dětství, tak vám ovšem na oplátku dá nové možnosti. V pubertě se chlapci učíte žít život. A buď se to naučíte blbě anebo dobře. Skauting je plný her a zábavy, jenže to není smyslem. To není to, proč to celé děláme. Dokážu vám to. Akorát ten důkaz pochopíte až za pár let. Garantuju vám, chlapci, že až budete dospělí, tak si z tohoto tábora nebudete pamatovat, jaké jste tu hráli hry nebo co jsme měli k obědu. Co si ale patrně budete pamatovat…. je tento večer.” děda se opět na chvíli odmlčel. “Úkolem každého vůdce, každého rádce či každého skauta je vést - vést ty, kteří jsou ve skautu kratší dobu a pomáhat jim na jejich skautské cestě. Neboť největší sílu má oddíl tehdy, když táhne za jeden provaz a jeden pomáhá druhému. Pak společně toho můžeme zvládnout hodně. Víte, kdy vůdce pozná, že svou práce vykonal dobře? Když nastane okamžik, kdy ho oddíl nepotřebuje. Když nastane okamžik, kdy oddíl již dokáže fungovat sám a nadále se rozvíjet. Když vůdce vystřídá někdo nový, mladší. Úplně stejně, jako vy jednou opustíte maminku a tatínka a půjdete svou cestou. Stejně tak má svou cestou jít i oddíl. A někdy může nastat situace, že rodinu musíte opustit předčasně. Život se v těchto chvílích neptá, zda jste připraveni. Prostě to udělat musíte. Válka nám to ukázala již mnohokrát. Jenže ono stačí jen nešťastná náhoda a celý život se vám zhroutí, jak domeček z karet. A skauting je pro mě jakási příprava na takovou chvíli. Já chci, abyste vy, moji skauti, byli připraveni na život bez skautských vůdců, bez rodičů. To ovšem neznamená, že máte být bez nich - jen na ten okamžik máte být připraveni. Celým svým životem.” dokončil děda vyprávění ze svého tábora a opět ztichl.

“A jak poznám, že jsem připravený?”, zeptal jsem se dědy, když už jsem to ticho chtěl přerušit.

“To já nevím”, odpověděl děda, “ale vím, že pokud tě zajímá odpověď na tuto otázku, pak připraven nejsi. Škoda, že nejsi skaut.”, opět mi řekl děda a já to pořád nechápal.

“Grizzly pokračoval ve svém vyprávění: Chlapci, skautem se stanete v okamžiku, kdy se jako skauti začnete chovat. A když se začnete chovat, jako skauti, nebudete pochybovat o tom, že jimi jste. Nebudete to vědět v hlavě, ale budete do cítit v srdci. Zatím skauty nejste.” dokončil děda a já se ho zeptal: “A dědo, neštvalo Tě, že vám Grizzly říkal, že nejste skauti?”

Děda se lehce pousmál, opět mě chytil kolem ramen a přitiskl si mě k sobě. Podíval se na mě pohledem, jakoby věděl něco, co já nevím, ale nechce mi to říct. “To víš, že mě to štvalo. Štvalo nás to všechny. Grizzly nám říkal, že jsme pravý skauting ještě nezažili, neboť jsme se o to ani nepokusili.”

“Jak to, že nepokusili? Vždyť jste byli na táboře, ne?”, položil jsem dědovi otázku a horlivě čekal na odpověď

“Tábor z nikoho skauta neudělá. Kroj z nikoho skauta neudělá, Fanouši. Stejně tak, jako fotbalový dres z nikoho neudělá fotbalistu. Ani fotbalové hřiště. Ale nech mě prosím dokončit příběh Grizzlyho.”

“Vybral jsem několik z vás z našeho oddílu, abych vám vysvětlil podstatu skautingu tak, jak ji chápu já. Chlapci, skauting má neuvěřitelnou moc a schopnost. Má moc zcela změnit člověka a obrátit ho k lepšímu a má schopnost to naučit další a další lidi. Jenže ten skauting to umí pouze za jedné podmínky - pokud ten daný člověk chce. Jakmile někoho přemůže lenost, skauting mu od toho nepomůže. To musí vycházet z vás. Vy musíte chtít. Pak se vám skauting může vrýt do paměti do konce vašeho života.

Připravil jsem pro vás zkoušku, která prověří, zda jste připraveni stát se skauty. Nejen chodit do skautu. Tuto zkoušku jsem připravil jen pro ty, kteří tu teď se mnou sedíte na této tajné schůzce. Kdokoliv z vás může tuto zkoušku odmítnout a po všech ostatních chci, abyste to respektovali, neposmívali se či jakkoliv na to naznačili. Přiznání, že na takovou zkoušku nemám je totiž znakem veliké odvahy.

Každý, kdo se rozhodne zkoušku podstoupit, dostane ode mě malý skautský odznak, který si připne na kroj. Pokud se kdokoliv na táboře zeptá, co to máš na kroji, odpovězte, že se to dozví na konci tábora. Zkouška bude probíhat po celou dobu našeho tábora a na jejím konci proběhne vyhodnocení. Toto je, chlapci, zkouška pravých skautů, kteří jsou čestní, upřimní, odvážní a pravdomluvní. Ten, kdo na konci tábora ve zkoušce neuspěje, vrátí mi zpátky skautský odznak. Je to zkouška skutečného skauta a proto to, zda jsi ve zkoušce uspěl či nikoliv si určíš ty sám. Sám určíš, zda jsi uspěl či nikoliv. Sám určíš, zda jsi pravý skaut nebo ne. A ostatní budou tvé rozhodnutí respektovat i pokud si budou myslet opak. Je to dospělá zkouška, zkouška pro správné lidi. Pokud na konci tábora budeš mít pocit, že jsi neuspěl, ale nepřiznáš se, pomysli na to, jak se potom budeš cítit a jak se budeš cítit, kdykoliv si na tuto zkoušku v budoucnu vzpomeneš. Přiznat si neúspěch bývá často těžší, než předstírat úspěch. Ovšem rozhodnutí musíš učinit ty sám, neboť ty sám za něj poneseš důsledky.” dokončil povídání děda, sáhl do kapsy a dal mi do ruky malý odznáček.”

“A jak tedy poznám, že jsem pravý skaut?” zeptal jsem se dědy.

Legendu dočti do tohoto místa. Nyní chvíli mlč a pak jmenovitě vyzvi skautky či skauty: “Krocane, podstoupíš tuto výzvu?” a nech je, ať Ti odpoví. Po každé odpovědi poděkuj a nijak ji nekomentuj. Pokud odpoví kladně, předej mu malý odznáček, který si připne na kroj.

Nyní v klidu se skauty pohovoř o skautském slibu a zákonu. Zeptej se jich, jak si vykládají jednotlivé body zákona. Do jejich výkladu nezasahuj a neopravuj je. Nekomentuj. Je to jejich zkouška a oni musí vědět, jak k ní přistoupit - musí to vycházet z nich - ne z Tebe.

Po skončení se v tichosti vraťte do tábora. Po celou dobu nic neříkej.

Dále se touto výzvou na táboře vůbec nezabývej, nepřipomínej ji žádnému ze skautů. Toto je velmi důležité - musí to být čistě jejich výzva bez zásahů vůdců.

Na konci tábora, během závěrečného ohně a ve vhodný okamžik přečti přede všemi tuto legendu znovu. Opět dojdi do tohoto místa a vyzvi ty, kteří se výzvy účastnili, ať povstanou.

Každého se opět jednotlivě zeptej: “Krocane, uspěl jsi v této zkoušce?” a počkej na odpověď. Poděkuj. Pokud odpoví, že ve zkoušce neuspěl, vyzvi ho: “Vrať mi tedy odznak a zařaď se zpět.”

Na našem táboře bylo během čtení legendy naprosté ticho - slyšet byl jen plápolající oheň. Všech cca. 40 lidí mlčelo - skauti, skautky, roveři, vůdci i několik rodičů. Mělo to velmi silnou atmosféru. Když první dotázaný, zda uspěl, do toho ticha pronesl jasné “Ne!”, atmosféra byla ještě silnější. Zejména když vracel odznak zpět. Přiznat to, že se necítím být pravým skautem před celým oddílem u závěrečného táboráku, kde dokonce byli i někteří rodiče chtělo skutečně velkou sebereflexi a odvahu. Pro mě nejsilnější zážitek z tábora. U nás se u táboráku přiznali dva z pěti skautů. (Jeden se mi přiznal, že ji nezvládl den předem - odjížděl totiž domů dřív)

Jakmile to uděláš se všemi, pokračuj ve čtení příběhu. Tuto další část neznají ani účastníci tajné schůzky.

Dlouze jsme si pak povídali o skautském slibu a skautských zákonech. Na úplném konci mi děda řekl: “Fanouši, pravý skaut se nepozná tak, že za všech okolností se chová dle zákonů skautských. Ale tak, že si je vědom toho, že někdy sejde z cesty; že ví, co je správné, přestože někdy udělá chybu. Skauting je cesta k tomu být lepším člověkem a na té cestě chybuje každý.” Chvíli jsme ještě seděli u ohně a pak se v tichosti vybrali domů. Ten večer jsem dlouze přemýšlel a nakonec usnul. Děda taky, ovšem náš spánek byl jiný. Ten dědův byl totiž poslední. Ráno ho můj tatínek našel bez známek života, ovšem s jakousi podivnou grimasou ve tváří - šlo z ní vyčíst pocit uspokojení.

To poslední, co můj pradědeček ve svém životě udělal bylo, že mi předal poselství skautingu. Tím nejsilnějším způsobem, jakým mohl.

A tak jsem se stal pravým skautem.

Po přečtení zbytku legendy vyzvi ty, kteří neuspěli ve zkoušce, ať si vyzvednou odznak zpět, neboť skauting je cesta a jejich vyjádření, že neuspěli je důkazem toho, že jsou na správně cestě být pravým skautem. Odznak tedy zůstane všem účastníkům této výzvy!

Když skauti dostávali odznak zpět, cítil jsem, jak jsou naměkko. Myslím, že to pro ně byl životní zážitek.

Nakonec vyzvi všechny přítomné u ohně, ať zatleskají těm, co zkouškou prošli.